METANCITY – nejen Hip hop

Yeahhhh Buddy!!! Rapper z padesátých let / Lou Rawls

Jak jsem před časem slíbil, profil soulového zpěváka Lou Rawlse, vybaveným uhlazeným hlasem s čtyřoktávovým rozsahem, o němž se pochvalně vyjádřila jak Aretha Franklin, tak Frank Sinatra, je na světě.

Chicago se stalo rodištěm nejednoho hudebního velikána. Jedním z nich byl i Louis Allen Rawls, narozený 1. prosince 1933 (ačkoli některé zdroje mylně považují za rok narození 1935) v chudší, jižní části města. Šťastné rodinné atmosféry si moc dlouho neužil, záhy po narození jej opouští otec. Paradoxem je, že pokud by se tak nestalo, svět by možná přišel o jednu z nejvýraznějších postav gospelu. O Louisovu výchovu se totiž starala především jeho babička, která ho de facto k hudbě přivedla. V sedmi letech již Louis zpíval v kostelním sboru a brzy se tak díky svému hlasu proslavil po celém městě. Vedle doo wopových soborů měl stejně tak rád jazzové umělce; mezi jeho největší oblíbence patřili zpěváci Billy Eckstine, Joe Williams a Arthur Prysock.

Na střední škole byl členem kapely Teenage Kings of Harmony společně se svým spolužákem Samem Cookem, jehož jméno se posléze proslaví natolik, že by klidně mohlo znamenat synonymum pro soul samotný. Tato kapela neměla však dlouhého trvání. Cesty obou umělců se tak na nějaký čas rozcházejí. Louis se přidal k formaci The Holy Wonders, Sam zase k The Highway Q.C.‘s, z dnešního pohledu k jedné z nejlepších gospelových kapel toho času. Sam ale mířil výš, v roce 1951 tuto kapelu opustil a pojí své síly s jinou, daleko významnější skupinou – The Soul Stirrers. A na jeho místo nenastoupil nikdo jiný než Louis, jenž s The Highway Q.C.‘s zůstal dva roky. Po nich se dal dohromady s Chosen Gospel Singers, s kterýmiž se pak také v roce 1954 poprvé zúčastnil nahrávání ve studiu.

V roce 1955 Lou opět střídá své hudební zázemí, odchází k famózním The Pilgrim Travelers. Téhož roku však rovněž vstupuje do armády k 82. vzdušné divizi, k výsadkářům. Vojenská služba skončila seržantu Rawlsovi po třech letech. Následoval návrat k The Pilgrim Travelers, s nimiž se vydal na turné po americkém jihu společně se Samem Cookem. Toto turné se mu málem stalo osudným. Na dálnici v Arkansasu se jejich Cadillac srazil s osmnáctikolovým kolosem; řidič Eddie Cunningham byl na místě mrtev, Lou byl také prohlášen za mrtvého, ale nakonec se ukázalo, že upadl do komatu, a Sam kupodivu vyvázl jen s lehčími zraněními. Snad zázrakem se Lou po pěti dnech probral. Nicméně díky ztrátě paměti trvalo celý rok, než se zase vrátil do normálního života. Tato událost se samozřejmě na jeho životě značně podepsala. Dar života rozhodně nehodlal promarnit, a tak se začal věnovat své hudební kariéře mnohem více.

Od gospelu se přiklonil k světskému jazzu a R&B a jal se hrát v losangelských barech a kavárnách za deset dolarů za noc + pizza k tomu. Zároveň se tomuto období připisuje počátek jeho herecké kariéry, a to díky menší roli v jednom detektivním seriálu. Ještě předtím, než jej objevil producent Capitol Records Nick Venet, si vystřihl jedno vystoupení společně s Dickem Clarkem v monstrózním Hollywood Ball amfiteátru, vydal několik vlastních singlů a nahrál pár skladeb se starým známým Samem Cookem. Venet byl unešen jeho vokálními schopnostmi, nabídka na spolupráci a následně i na samotný kontrakt s jeho nahrávací společnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.

Jeho debutové album Stormy Monday, také známé jako I‘d Rather Drink Muddy Water, vyšlo v roce 1962, nějaký čas poté, co se podílel svým hlasem na hit singlu Sama Cookea „Bring It on Home to Me“. Během příštích deseti let mu vyšlo dalších devatenáct desek, z nichž jmenujme alespoň tyto – Tobacco Road (1963), For You My Love (1964), Live! (1966), Soulin‘ (1966), Too Much! (1967), The Way It Was: The Way It Is (1969), You‘ve Made Me So Very Happy (1970). Do širšího povědomí se dostal především právě díky zlatému záznamu z koncertu Live, jež pak připravil úrodnou půdu pro získání nesmrtelnosti s pomocí desky Soulin‘, Název by již mohl napovědět, že se umělcova tvorba zase jednou pozměnila. Míchání stylů částečně opustil a rozhodl se vydat cestou soulu. O svém správném rozhodnutí vás jistě přesvědčí nejen solidní prodejnost celého alba, ale určitě i první místo R&B hitparády písně „Love Is a Hurtin‘ Thing“. Významnou událostí tohoto roku se rovněž stalo jeho zahájení koncertu Beatles v Cincinnati.

Od takového okamžiku byl už jen krok k jednomu z největších ocenění hudby, jakým cena Grammy určitě je. Tu získal Lou Rawls s producentskou výpomocí Davida Axelroda, který se podílel na několika Rawlsových deskách, v roce 1967 se zajímavým singlem „Dead End Street“. Zajímavým proto, protože se v něm objevuje vůbec první jakoby pokus o rapování. V tomto případě vzbudily tyto rytmicky mluvené verše, týkající se sociálního postavení černochů v Americe, velký rozruch v hudebním světě. Úsměvný je původ jejich vzniku. Lou tvrdil, že byl zrovna v jednom rušném baru, kde vystupoval, avšak mu nikdo nevěnoval pozornost. Tak se snahou zaujmout publikum začal spontánně místo zpívání mluvit. Podařilo se. Kdo by si v té době pomyslel, že za několik desítek let, bude něco podobného v každé hitparádě na nejpřednějších příčkách.

Ačkoli byl Lou Rawls především zpěvák, neměli bychom zapomenout ani na jeho vedlejší aktivity. Mezi ty nejvýznamnější patřilo bezesporu herectví. Vedle letní série Lou Rawls & The Golddiggers vzpomeneme na role ve filmech Angel, Angel, Down We Go a Believe In Me. Nyní se už můžeme přesunout do roku 1971, kdy se rozešel s Capitol Records a posléze se upsal společnosti MGM. Jeho šéfem se stal muž jménem Mike Curb. U MGM vydal celkem tři alba během necelých dvou let. Největšího úspěchu dosáhl hned tím prvním A Natural Man, jenž vyšlo ještě v roce 1971, díky titulnímu singlu, který mu vynesl druhou cenu Grammy. Lou Rawls se vždy od politiky distancoval, a tak se nelze divit tomu, že MGM opustil brzy poté, co se jej snažil Curb zahrnout do své politické kampaně.

Dva roky trvalo, než přišla další smlouva. Na nezávislém labelu Bell Records přezpíval starší skladbu „She’s Gone”, která by mohla uspět nebýt její lepší verze sourozenecké kapely Tavares z téhož roku. Tato spolupráce netrvala déle než jeden rok. Tento neúspěch jej však neodradil. Povzbuzen prohlášením Franka Sinatry, který o něm prohlásil, že má ta nejhedvábnější ústa ze všech, se dal dohromady s Kenny Gamblem a Leon Huffem z legendární soulové Philadeplhia International. Společně vyprodukovaný debut All Things in Time byl již tehdy v roce 1976 považován za jeho nejvydařejnější dílo, které bylo schopno konkurovat tehdy nastupujícím disco nahrávkám. Z této desky pocházející singl „You’ll Never Find Another Love Like Mine” se stal jeho nejprodávanějším vůbec a dokonce to dotáhl až na druhé místo pop hitparády. Singl “Groovy People” sice jen do první dvacítky R&B hitparády, zato jej však hráli téměř ve všech amerických klubech.

Lou patřil po zbytek sedmdesátých let k nejúspěšnějším umělcům svého labelu. Album Unmistakably Lou z roku 1977 mu vyneslo třetí a zároveň poslední cenu Grammy za stejnojmenný singl. When You Hear Lou, You've Heard It All se mu zase podařilo získat komerční úspěch, nejspíš kvůli skvělému singlu „Lady Love". Lehce nadprůměrné, avšak o něco horší elpíčko Let Me Be Good to You (1979) se zapsalo fanouškům do paměti především díky eponymnímu singlu. V roce 1976 se stal Lou mluvčím Anheuser Busch, největším výrobcem piva na světě, což mu dovolilo ucházet se o sponzoring a následně jej i získat pro své dvě akce. První byla série koncertů pro vojáky na amerických základnách po celém světě a druhá televizní pořad Lou Rawls Parade of Stars Telethon, jenž tak od roku 1980 pravidelně přispívá nemalou částkou na United Negro College Fund, fond, který poskytuje podporu afroamerickým studentům na vzdělání.

V osmdesátých letech se spíše než hudbě věnoval onomu televiznímu pořadu a koncertům pro vojsko. Jeho čtyři alba na labelu Epic za moc nestála, o finančím neúspěchu ani nemluvě. V roce 1987 se dal opět dohromady s duem Gamble/Huff, které se mu postaralo o jeho poslední singl „I Wished You Belonged to Me" bodující v hitparádě. Za zmínku stojí také jeho působení na famózním labelu Blue Note na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy vydal dvě alba At Last a It's Supposed to Be Fun, z nichž sice prvně jmenované bylo navrženo na cenu Grammy, ale celkově byla hodně podprůměrná. Většina jeho desek z let devadesátých spadají do kolonky Vánoční, krom jazzově laděné Seasons 4 U, jenž byla vydána na Louově nově založeném labelu Rawls & Brokaw. Do nového tisíciletí vstoupil s dvěma gospelovými deskami I’m Blessed (2001) a Oh Happy Day (2002). Posledním albem se stala pocta Franku Sinatrovi jménem Rawls Sings Sinatra z roku 2003 na známém labelu Savoy Jazz.

Americká legenda soulové hudby Lou Rawls opustila svět po dvouletém boji s rakovinou plic 6. ledna 2006. Za svůj život stvořil více než 60 alb, obdržel tři ceny Grammy, ohromnou částkou přispíval na vzdělání mladých Afroameričanů, účinkoval v 18 filmech (Blues Brothers 2000, Leaving Las Vegas) a v televizních pořadech. Svůj hlas dokonce propůjčil animovanému Garfieldovi. V roce 1982 obdržel svou hvězdu na proslulém Walk of Fame v Hollywoodu, v sedmdesátých letech zase měl svou show na Broadwayi. V Chicagu dokonce existuje ulice Lou Rawls Drive, nepojmenovaná po nikom jiném než po tomto úchvatném zpěvákovi. V neposlední řadě nezapomenu zmínit pár odkazů v hip-hopu. De La Soul, Beatnuts, Dilated Peoples, Biz Markie, Big Pooh, to je jen několik jmen, které v sobě nesou poselství Rawlsovy tvorby, díky níž bude v lidech žít ještě hodně dlouho.

Tagy: Lou Rawls, soul, Dead End Street, David Axelrod, Capitol, United Negro College Fund

Rubrika: Profily, 24. ledna 2006, Ravenak

Fotka ke článku Yeahhhh Buddy!!! Rapper z padesátých let / Lou Rawls
Fotka ke článku Yeahhhh Buddy!!! Rapper z padesátých let / Lou Rawls
Fotka ke článku Yeahhhh Buddy!!! Rapper z padesátých let / Lou Rawls
Fotka ke článku Yeahhhh Buddy!!! Rapper z padesátých let / Lou Rawls
Fotka ke článku Yeahhhh Buddy!!! Rapper z padesátých let / Lou Rawls
Fotka ke článku Yeahhhh Buddy!!! Rapper z padesátých let / Lou Rawls
Fotka ke článku Yeahhhh Buddy!!! Rapper z padesátých let / Lou Rawls


Komentáře

07.18 - 24. ledna 2006

 

the best of Lou Rawls je na cestě)


08.54 - 24. ledna 2006

to Ravenak  

dík za článek, vždycky jen čtu a nekomentuji, teď mi to nedalo:o)


Redakce neodpovídá a nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů.
Redakce si dále vyhrazuje právo mazat příspěvky a to zejména ty jejichž obsah nebude věcný, k tématu, bude obsahovat vulgární výrazy, poškozující jakýmkoli způsobem redakci, či její členy.

Reklama zde

Reklama