METANCITY – nejen Hip hop

Affro: Jen ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí / Rozhovor o minulosti, současnosti i budoucnosti

Dostává se vám do rukou nejdelší rozhovor, který byl kdy v rámci českého hip-hopu publikován. Ve Wordu má rozsah přesně třicet áčtyřek, což vyjádřeno ve znacích dělá něco přes sto tisíc, včetně mezer a bez tohoto úvodníku. Tento rozhovor je nicméně význačný i v mnoha dalších oblastech.

V prvé řadě je to především osobností, se kterou jsem se 1. září setkal v Praze a pořídil přes čtyři hodiny trvající záznam. Není jí nikdo jiný než Affro, zejména šéfredaktor časopisu Bbarák, dramaturg festivalu Hip Hop Kemp a pořadatel dalších hiphopových akcí, o kterém lze bez obav prohlásit, že bez něj by český hip-hop rozhodně nebyl takový, jaký je dnes.

Záměrně neříkám, jaký ten hip-hop dnes vlastně máme, protože názory na to se pochopitelně liší. Že to není nic nového, ukazuje právě i tento rozhovor, který je důležitý i z historického hlediska. Jedná se v podstatě o jediný zdroj, který by bilancoval dění na domácí hiphopové scéně. Dozvíte se například, jaké byly začátky Bbaráku, jak se tehdy sháněly informace, jak se vydávaly první moderní singly, kdo mohl za vznik papírového časopisu a koho vlastní je myšlenka pro uspořádání festivalu Hip Hop Kemp. To pochopitelně není všechno. Ve své velmi upřímné výpovědi Affro neopomenul ani taková témata, jakými jsou beefy Boombap vs. Bbarák, SuperCrooo vs. Bbarák a v neposlední řadě také hojně diskutovaná událost střetu Affra a Babse s Hugo Toxxxem a Vladimirem 518.

Minulost je podstatná, nicméně budoucnost není o nic méně důležitější. V poslední části rozhovoru se Affro zamýšlí nad aktuální situací českého hip-hopu, vyslovuje poměrné přísné hodncení současné situace, ve které hip-hopu v našich podmínkách připomíná přefouklou bublinu, jež zkrátka musela splasknout. Co to znamená pro tuzemskou scénu, je to plus anebo mínus? O tom a samozřejmě mnohem dalším jako třeba, které umělce má Affro v oblibě a o kterých si naopak myslí své, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Ten je publikován ve svém plném rozsahu z toho důvodu, že chci zachovat jeho atmosféru a dopřát čtenářům nerušené čtení, aby si veškeré informace mohli utříbit a zařadit je do kontextu. O jeho pozadí bych řekl jen tolik: Domluveni jsme na něm byli již někdy v březnu tohoto roku, ale povinnosti na obou stranách zapříčinily, že jsme jej uskutečnili teprve před dvěma týdny. Je za ním několik desítek hodin přepisování a dodatečných úprav, stejně jako komunikace s jednotlivci v něm nejčastěji zmiňovanými, kterým jsme pochopitelně dali příležitost vyjádřit svůj pohled na věc.

Ačkoli byl tento rozhovor původně zamýšlen jako mé neoficiální rozloučení s aktivním internetovým psaním o hip-hopu, tak ve výsledku se situace obrátila. Tím chci říct, že se dále můžete těšit na rozhovory podobného formátu, které bude magazín Metancity pravidelně nepravidelně přinášet. Zajímavých osobností, které mají co říct k historii českého hip-hopu i o jeho budoucnosti, je celá řada. Určitě nám tedy věnujte svou pozornost i nadále.

Ahoj Affro. Na začátek mi dovol jednu klasickou otázku, jejíž odpověď bude zajímat jistě nejenom mě. Ty jsi působil a stále často působíš jako šéfredaktor, hudební kritik, pořadatel různých hudebních akcí, včetně Hip Hop Kempu, vydavatel muziky, dramaturg, moderátor v rádiu i televizi. Která z těchto profesí tě nejvíce naplňuje?

To je právě klasická otázka, kterou já těch deset let pokládám lidem, kteří dělají víc než jednu věc a vždycky mi řeknou to samé, co já řeknu i tobě, že právě zajímavé je dělat toho více. Mě v zásadě nebaví nikdy dělat jenom jednu věc. Já se vždycky snažím buď nedělat vůbec nic a relaxovat, anebo dělat deset věcí najednou, protože jinak bych si připadal nevyužitý. Navíc já těch věcí dělám tolik, protože mi přijde, že je nikdo nedělá nebo že se to nedělá tak dobře, jak by se to dalo. Baví mě utíkat od jednoho k druhému, vzájemně to doplňovat. Baví mě dělat deset věcí najednou, ale jenom ne tu, kterou zrovna musím dělat. Takže když vím, že mám uzávěrku časáku, tak jsem hrozně rád, že můžu pořádat koncert a sám před sebou si tak dělat alibi, proč to teď nejde. V současný době mě baví asi nejvíce akce v Lucerně, protože jsem nějakou dobu žádné klubovky nepořádal.

Když už jsme u toho, mohl bys lidem nezasvěceným do něčeho takového prozradit, jak probíhá takové uspořádání akce? Popsat ten proces od začátku do konce?

Zásadní omyl je myslet si, že si sedneš a řekneš si: Busta Rhymes 5. prosince, pak si pronajmu prostor, pak na něj seženu kontakt, budu se s ním domlouvat na ceně atd. To je úplný nesmysl. Ten proces funguje přesně opačně. Ty musíš nejprve rozhodit sítě, mít kontakty s bookingovými agenturami a čekat na to, jaká ti přijde nabídka. V momentě, kdy ti přijde nabídka, pak zjistíš, zda ti vyhovuje termínově. V momentě, kdy ti vyhovuje, pak diskutuješ cenu. Poté uděláš vizuál, rozjedeš promo, oslovíš partnery a v momentě, kdy to všechno zafunguje, tak to vypustíš ven. V ideálním případě máš alespoň dva měsíce na nějaké rozumné promo, abys dal světu vědět, že se taková akce bude konat. A když to dobře dopadne, přijdou lidi, všichni budou spokojení, partneři ti dají peníze, lidi utratí peníze na dveřích a na baru, kapela je nadšená…

Takový nejhezčí příklad toho proběhl právě včera, kdy tady byl B-Real ze Cypress Hill, a já vlastně ještě den před akcí nevěděl, jak to dopadne. Bylo prodáno asi jen tři sta padesát lístků, B-Real je samozřejmě poměrně drahý jméno, takže to mohlo dopadnout velkým průšvihem, ale nakonec tam bylo asi tisíc lidí, takže to dopadlo perfektně. Nadšení jsou všichni, výjimečně nadšení jsou i v internetových diskusích, což je ten nejideálnějších případ.

Lidi za tím vidí nějaké hrozné mystérium a tajemství, ale je to primitivně jednoduché. Jde jenom o to dostat se do té pozice, aby ti přicházely nabídky, vědět, jak se pohybují cenové relace, a mít ty správné kontakty, protože mně třeba přijde na to stejné turné nabídka od deseti lidí z deseti různých zemí, a ty samozřejmě jen ze své zkušenosti můžeš vědět, kdo to turné pořádá, případně kdo je nejblíže u zdroje, a kdo jde přes další tři agentury, které ty pak musíš živit. Já už jsem tady okolo sebe viděl spousty typů, kteří byli dobří v dělání akcí s lokálními kapelami nebo dělali různé freestyle battly, a tak si řekli: „Wow, to už jsem zvládnul, tak pojďme dál!“ Pak nabookovali první kravinu, která jim přistála v mailu, a jenom svou nezkušeností, tím, že nebyli trpěliví a z více zdrojů si neověřili, kolik to tak může stát, zaplatily opravdu nesmyslné částky. Já vím i o festivalech v Čechách, které z fleku zaplatily za kapelu o milion korun víc, než bych ji sehnal já.

Je to v podstatě jednoduché, akorát to trvá nějakou dobu mít ty správné kontakty s těmi správnými lidmi a mít pak samozřejmě renomé, abys byl v dobré vyjednávací pozici, protože když ti je osmnáct, tak agentury požadují záruku, která klidně může dělat i sto procent, což už pro člověka, který maká sám na sebe, může být problém.

Affro a rap

Tímhle jsme vybarvili jedno z mnoha bílých míst na mapě českého hip-hopu. Než se dostaneme k dalším, neodpustím si otázku, která ti jistě už padla, ale já sám nikde odpověď nenašel. Jak ty ses vlastně dostal k rapu?

Mě vždycky zajímala muzika. Mám doma fotky, kdy jsem coby miminko v dupačkách a mám na hlavě obrovská sluchátka Toshiba, co měl můj táta, a hrozně řvu. Táta byl hrozný blázen do muziky, poslouchal rock a metal, a vyprávěl mi, že když si mě přivezli domů z porodnice, tak pořád poslouchal muziku, co měl rád, a já prý hrozně řval. Tak mi nandal ta sluchátka a řekl, že jestli nepřestanu řvát, tak mě zatluče do repro bedny, abych si na tu muziku zvykl. Potom když jsem vyrůstal, tak už jsem byl zvyklý to poslouchat, kapely jako Pink Floyd, Queen či Judas Priest. Jak jsem dál vyrůstal, tak se vyvíjel můj hudební vkus. Sledoval jsem muziku i v televizi, protože jsme měli anténu na Poláky a koukali tam jednou za týden na televizní hitparády, což byl jediný způsob jak tehdy u nás vidět kapely jako Europe či Bon Jovi. Tam se také sem tam objevil rap jako Beastie Boys a Wild Thing od Tone Loca, což je pro mě dodneška jedna z nejoblíbenějších skladeb, tak mě to zaujalo.

Pořád jsem měl základ v té rockové muzice, nicméně přišla revoluce a my najednou měli na střeše našeho paneláku dva satelity a čtyři programy Pro 7, RTL, Sat 1 a MTV. To jsem chodil do šestý třídy a nedělal nic jiného než, že jsem celý dny nonstop čuměl na MTV. Já to znal úplně nazpaměť, a když ve třídě probíhaly hádky o muzice, jak se jmenuje jaká skladba a jestli je pravda, jestli tahle skupina má tuhle písničku z téhle desky, tak jsem to vždycky rozsuzoval, protože jsem se o to vždycky zajímal a jako v každém věku jsem měl relativně encyklopedický znalosti, protože jsem to žral hrozným způsobem. V tu chvíli mě taky začal oslovovat rap, protože na MTV se na tebe navalila taková spousta, že to nešlo vůbec pobírat, a mezi tím i ten rap. To byla doba, kdy jel crossover mezi rockem a rapem, Run DMC s Aerosmith, Public Enemy s Antrax a vlastně i třeba Faith No More, což se mi strašně líbilo. Už tenkrát existoval celý rapový pořad Yo! MTV Raps, ale to bylo na mě ještě moc radikální. Bylo mi třináct, takže mě spíše oslovovaly takové měkkotiny jako Technotronic, 2 Unlimited nebo Dr. Alban, nicméně přes tohle jsem tomu propadal víc a víc. Líbil se mi MC Hammer a Vanilla Ice. Snil jsem o tom, že budu nosit elasťáky a sultánky, že budu mít patku, kterou se mi nikdy nepodařilo vymodelovat žádným tužidlem.

Zásadní moment však přišel ve čtrnácti, když mi táta předal svou sbírku kazet, kam si nahrával muziku z vinylových desek, ale už se mu zdál jejich zvuk málo kvalitní, s tím, že si to můžu přehrát, čím chci. Tehdy jsem se rozhodl, že si budu nahrávat jenom rap a nebudu poslouchat nic jiného. Začal jsem chodit do cédéčkové půjčovny za Kotvu. Jel jsem podle seznamu, vždycky půjčil tři cédéčka každé za dvacet korun, projížděl shoutouty, vypisoval na papírek další jména, nahrával klipy z Yo! MTV Raps a snažil se sehnat jakýkoli zdroj informací a všechno to dát dohromady. Nahrával jsem si úplně všechno. Ani jsem to neposlouchal, když jsem si to nahrával, protože většina muziky mě neoslovila na první poslech, ale čím déle mi trvalo se do toho dostat, tím víc jsem pak tu desku zcenil. V tu chvíli jsem se stal ortodoxním rapovým fanouškem a v tu chvíli se u mě začala muzika dělit na rap a sračky. Připadalo mi, že všechna muzika je vylhaná, jenom ten rap je opravdový, že tam lidi mluví v první osobě, o svých vlastních zážitcích o svých vlastních příbězích, co se stalo jim nebo lidem kolem nich…

To už si jim tehdy rozuměl?

Ne. To bylo v sedmé třídě, kdy jsi měl spíše takové tápání v mlze, kdy jsi měl spíše jen tušení. Když teď úplně přeskočím, je pak smutné, když si ve třiceti pustíš desku, na které ses strašně zabíjel a říkal si: „Ty vole. To je tak upřímný, to je tak dobrý.“ Ale vlastně jsi nevěděl, co konkrétně, jen to na tebe dýchlo, nějaká určitá atmoška, tys ani nevěděl čemu, ale prostě jsi tomu věřil. Pak si to poslechneš o patnáct let později a zjistíš, jaká to je plytká povrchní sračka. V tu dobu mi to ale bylo jedno, tehdy jsem to nevěděl, ale naivně měl ideály v to, že to je ten nezkažený rap, to jsou ti utlačovaní černoši, kteří mluví o svých každodenních pravdách a popisují svůj každodenní boj se životem. Nahrával jsem si všechno a všechen rap se mi líbil. První vystřízlivění přišlo až s Rappin‘ 4-Tay a skladbou I’ll Be Around. Já si to nahrál, protože každý rap byl dobrý rap, a čekal, že to tam určitě bude. Ale nebylo. Nicméně takové tři roky jsem byl ortodoxní a pak už to šlo naštěstí, jak to šlo.

Na devadesátá léta se dnes často vzpomíná jako na dobu, kdy všichni byli se všemi za dobře, i když už tehdy byly na domácí hiphopové scéně patrné různé pohledy na věc a určité skupiny lidí. Legenda nebo pravda?

Legenda to není. Je to pravda, protože těch lidí bylo tak málo, že kdyby ti lidi nedrželi pohromadě, tak by se každý rozpustil sám v sobě. Jak se říká, člověk není ostrov a každý člověk je buď pes, nebo kočka. Já jsem ten pes, který si nedokáže věci užívat sám. Já nechodím sám ven, plavat ani na koncerty. Nejsem samotářský typ a neumím se radovat, když se neradují lidi kolem mě. Tou dobou jsem byl z toho hodně zoufalý, že kolem sebe nemám kamarády, kteří by poslouchali stejnou hudbu jako já, teda kromě bráchy, který ale byl o tři roky mladší a tehdy hrál ten věkový rozdíl velkou roli, tak se brácha nepočítal. Mí kamarádi poslouchali spíš hardcore a já nevěděl, co se sebou, protože jsem tu hudbu tak žral, že jsem se o tom pochopitelně chtěl s někým bavit a pitvat se v tom.

Já pořád vyprávím stejnou story, ale tehdy, když jsi potkal v tramvaji někoho v širokých kalhotách, tak to hned byla záminka k seznámení: „Ahoj, ty taky posloucháš rap?“ A on by ti řekl: „Jo, jasně.“ Vyměnili byste si čísla, my jsme teda neměli mobily, takže jsme se domluvili, kde tak zhruba jste. My jsme se scházeli v Radosti, kde jsi nemusel nikomu volat, protože když skončila škola, tak tam z patnáctičlenné party sedělo deset lidí u jednoho stolu a řešili rap a život. Začaly se pořádat mejdany… já nejsem úplně nejstarší, takže jsem nezažil takovou tu první vlnu lidí jako Orion, Mokráš (Abdul52) a spol., kteří už chodili na akce předtím, protože mě bylo teprve patnáct šestnáct a rodiče mě nepustily, takže jsem zažil takovou tu druhou vlnu, kde se konal jednou za čtrnáct dní mejdan ve Sluníčku, dětském domě, kde kluci z Chaozzu pouštěli cédéčka. Tam třeba přijeli vlakem sto padesát kiláků kluci z Mariánských Lázní, navzdory šílenému vedru tam seděli v péřových bundách a já na ně koukal jako na zjevení, protože pro mě to byli magoři z amerického klipu. Tenkrát byl člověk vděčný za kohokoli. Vyměňovali jste si kazety a měl jsi se s kým pobavit na rozumné úrovni. Nebylo to jak článek v Bravíčku, kde jsi četl, že Public Enemy jsou anti-gangsta rappeři a podobné píčoviny, takže jsme byli taková jedna parta.

I když to není úplně pravda, protože já do toho přišel ve chvíli, kdy měl Chaozz vydávat desku, a už vlastně tehdy byla celá scéna jasně bipolární. Takzvaný underground charakterizovaný například Penerama, WWW, Coltchou a na druhé straně barikády Chaozz. A my jsme byli kamarádi s Chaozzem, protože – ostatně Skupla z té první party se později připojil k nám – nás všechny zajímala ta muzika. Lidi kolem Penerů a Coltchy nadávali na americký rap, že my jsme sráči, že nosíme americké oblečení a že se snažíme hrát na něco, co tady není a nikdy nebude. Tak, my jsme si na nic nehráli, jen jsme poslouchali muziku, kterou jsme měli rádi, a měli jsme radost, že se ji někdo pokouší dělat v češtině. Byli jsme mladí, neměli jsme žádné srovnání s ničím, a tak jsme ani nedokázali poznat, že ten Chaozz to nedělá třeba zas tak dobře.

Z historie Bbaráku

A tihle lidé z vaší party pak tvořili první redakci Bbaráku? Proč jste se vůbec rozhodli založit vlastní časopis?

Hele, s Bbarákem je to úplně jednoduché. Moje teorie je, že v té době neexistoval na světě člověk, který by žral hip-hop víc než já. Ne, to zkrátka není možné. Šlo to tak daleko, že by z toho mohla být diagnóza u doktora. Já jsem tehdy bytostně potřeboval se v tom rapu nějak realizovat. Běhal jsem po večerech s plechovkou, i když jsem věděl, že to neumím. Tancovat jsem ani nezkoušel, protože jsem bebíčko a věděl jsem, že z toho nic nebude. Zkoušel jsem rapovat, abych obratem zjistil, že to neumím. Ale věděl jsem, že umím celkem zacházet se slovy a zajímaly mě veškeré informace okolo rapu, a když jsem se pak dostal k prvnímu hiphopovému časáku z Anglie, tak jsem myslel, že se zblázním radostí a že se to snad naučím slovo od slova nazpaměť. Věděl jsem, že bych chtěl zkusit něco takového.

Od Ba2se, který měl to štěstí, že se tehdy dostal do Anglie a Ameriky, tak jsem si jedno léto napůjčoval časáky a namísto toho, abych se učil na reparát, tak jsem si je pročítal od rána do večera. Pamatuju si dodnes na rozhovor, který jsem měl se Skuplou v Radosti na tohle téma, a říkal jsem mu, že bych strašně rád dělal časák, ale že si neumím představit, že bych tady s partou, kterou jsem měl moc rád, neseděl každý den a dělal něco jiného. On mi na to řekl, že to se nedá nic dělat, že když chci něco dělat, tak tady nemůžu sedět. Budu doma a dělat na tom časáku a oni to pak strašně ocení a bude to super. Hodně mě v tom podporoval, a když jsem se vrátil z prázdnin, tak už jsem si představoval logo a ve svém diáři jsem sepsal na tři strany nejrůznějších názvů a nemohl jsem se dočkat, jak klukům řeknu, že chci rozjet časák. Nicméně Adam (Deph, později Kato) mi na to pak řekl, že je to super, že chci rozjet časák, ale že on už ho má hotový. Přinesl ukázku z prvního čísla Tha Realness, kde na titulní straně byl Nas a následoval rozhovor s Geniusem, který dělal tehdy A To The K, hiphopový DJ a zároveň generální ředitel české pobočky Sony. To mně vzalo vítr z plachet. Nechtěl jsem suplovat něco, co by tady bylo, zvlášť když jsem tomu vůbec nemohl konkurovat. Nedokázal jsem si vůbec představit, že bych navázal kontakt s nějakou kapelou, natož abych se setkal s někým z Wu-Tang Clanu a udělal s ním rozhovor. Nicméně nakonec z Adamova časáku nikdo neviděl víc než tu jednu stránku, takže když se dlouho nic nedělo, tak jsem o tom znovu začal uvažovat, ale narážel jsem na ten samý problém, o kterém jsem mluvil už předtím.

Nejsem v tomhle úplně samostatný, že bych se dokázal na měsíc zavřít a pak s něčím sám vylézt. Potřeboval jsem někoho, třeba jen pro pasivní podporu, abych věděl, že za mnou někdo stojí a řekne mi, že to dělám dobře nebo špatně atd. Dlouho se nedělo nic, pak ale zničehonic přišel Arrahada s tím, že spolu s Davidem Greifonerem budou dělat vlastní internetové hiphopové stránky, které se budou jmenovat First Pages. Já jsem si říkal, super, pojďme to spojit a udělat časák společně. Bylo léto 1998. Hodně jsme o tom mluvili, nakonec jsme se shodli na názvu Bbarák a v únoru 1999 jsme konečně nahodili na net první číslo našeho magazínu. Já už tu dobu měl nějakou zkušenost se psaním. Nejen že jsem dostával jedničky ze slohovek ve škole, ale zároveň jsem psal články do časopisů jako And No Koment, Boardu a Rock & Popu. Zvláště ten poslední mi hodně pomohl, protože tehdejší editorka Jana Kománková mě za mé první články opravdu zprudila, což mi dalo do budoucna opravdu hodně a dodnes jsem na některé články z té doby pyšný.

Tehdy do Česka ještě neproniknul ten informační boom. O hip-hopu se psalo sporadicky a přístup na internet byl spíše výjimkou. Kde jste sháněli informace?

Všude, kde se dalo. Já jsem narozený ve znamení panny. Nikdy jsem nevěřil na horoskopy nebo na podobné věci, ale jsem opravdu puntičkářský typ. Snažil jsem se konfrontovat nejrůznější informační zdroje a přijít si sám na to, jak to vlastně je. Vystřihoval jsem si sebemenší zmínky o jakékoli rapové kapele a zakládal je do šanonů. Na Slovensku vycházel nějaký časopis, kam psali tehdy Midi a David zo Senca, a všechny informace typu 2Paca postřelili atd. jsem si vystřihával, skenoval a lepil. Na internet jsem ze začátku dlouho neměl přístup, takže především tištěná média, a když jsem pak potřeboval něco napsat a náhodou jsem si něco nepamatoval, tak jsem šáhnul do svého archivu a měl to. Internet pak byl trochu něco jako rána do palice, protože těch informací tam bylo tolik, že to pro mě ztratilo auru tajemného a málem mě to už přestalo zajímat.

Každé médiu do jisté míry pracuje s kategorií exkluzivity. Když jste pak psali na základě toho, co už vyšlo, neměli jste s tím trochu problém?

Nebylo to tak, že bychom nosili dříví do lesa. V češtině ty informace byly všechny nové a nikdy to nebylo tak, že bychom říkali nějaké obecně známé pravdy. Právě naopak. Pro mě to od začátku byla strašně zodpovědná činnost a při psaní každého článku jsem měl pocit, že mi praskne hlava, protože jsem to bral strašně vážně. Myslel jsem si, že když napíšu nějakou blbost, tak ji lidi po mě začnou opakovat, a jakmile ji zopakují stokrát, tak se ta lež stane pravdou a nikdo to už po mě nenapraví. Ostatně těch blbostí bylo všude jinde tolik, že člověk nemusel dělat nic jiného než vybrat to, co za omyl napsali tehdy a tam, a uvádět to na pravou míru.

Co se nás týče, tak nikdo nebyl žurnalista, nikdo z nás neměl jinou průpravu než z hodin českého jazyka ze školy, nikdo si nepamatoval, jaký je rozdíl mezi glosou, reportem, profilem či recenzí, i jazyk byl dost lopaťácký, když jsme na sílu psali nespisovně, takže podle toho to taky vypadalo, a i proto jsme se rozhodli psát ty opravdu základní informace. To znamená, že jsme se snažili rozšířit povědomí, kde potkat další lidi a tak si vyměňovat desky a informace, kde se pořádají mejdany, kde se prodávají cédéčka nebo jen kde koupit oblečení, protože sehnat široký kalhoty byl tehdy nadlidský úkol. Zároveň jsme se samozřejmě pokoušeli o rozhovory, recenze, reporty, profily. Nebyly tam žádné velké myšlenky nebo články na nějaké velké téma, a to i proto, protože nám přišlo, že tu není žádné zázemí, a tak je třeba to pojmout ryze encyklopedicky a to téma úplně vyčerpat.

Když jsem se připravoval na tenhle rozhovor, tak musím přiznat, že mě překvapilo, že Bbrekordy vznikly dřív než samotný časák. Co za tím stálo, jaké důvody vás vedly k něčemu tehdy tak ojedinělému a novátorskému?

Jak už jsem říkal, já jsem věděl, že nemám žádné tvůrčí umělecké schopnosti. Věděl jsem, že se nemůžu realizovat v rapu jako producent nebo rapper, ale hrozně jsem dychtil něco dělat, což platilo obecně i o naší partě. Připravovali jsme se, že něco budeme dělat, a tak jsme si založili účet a na ten vkládali naše kapesné od babiček, abychom pak jednoho krásného dne mohli vydat ten papírový časopis. Prvně jsme si koupili videokameru, kterou se natáčeli graffiti akce a koncerty, které se pak dál stáčely na VHSky a šířily se mezi lidi. S tou muzikou je to stejné.

Otázka je spíš, proč ty kapely věřily samy sobě tak málo, že si to nevydaly samy. Mně totiž přišlo, že je tak jednoduché něco udělat. Že bych si ukousl ruku, kdybych věděl, že něco jde udělat a já bych to neudělal. Vždyť stačilo vzít dvacet tisíc, jet do Loděnic, podepsat čestné prohlášení, že já, David Maryško, jsem majitelem autorských práv k desce Indy & Wich „Pohyb nehybného / Indyvidual“. Tohle stačilo k tomu, aby ti vylisovali dvě stě vinylů. Na druhou stranu, tehdy pro ty kluky to bylo dost peněz. Nás však bylo pět a byla to pro nás čest, že můžeme přispět k tomu, aby se něco dělo. Já jsem všechno obdivoval. Obdivoval jsem kluky, kteří uměli tancovat, kluky, kteří uměli rapovat, a DJové pak pro mě představovali úplný vrchol. Jedno léto jsem měl doma tři gramce a Skupla s Quipem ke mně chodili trénovat. A byl skvělý pocit přesvědčit kluky, aby něco vydali a my jim k tomu takhle přispějeme.

K tomu bych řekl ještě, že to byl první dvanáctipalec českých novodobých kapel vůbec. My jsme tou dobou strašně jeli desky od labelu Rawkus, jejichž všechny desky měly stejnou středovku, žlutou s žiletkou a nápisem Rawkus, na druhé straně název té desky, který nebyl ani vytištěný, ale orazítkovaný, což na nás dýchalo takovou autentičností, a věděli jsme, že to musíme udělat zrovna tak. Rozhodli jsme se, že naše barva bude bleděmodrá, že tam bude jen logo a název. Každá středovka byla ručně očíslovaná, takže každá nám přišla rukou a každá je originál. Byl to krásný pocit, že něčemu pomáháš. To se nám zalíbilo, a tak jsme postupně vydávali další věci. Indy & Wich měl velmi dobrý ohlas, ty ostatní už méně, ale stejně nás to naplňovalo. Dokonce jsme z toho nadšení vydali i věci, nad kterými se dnes pousměješ, které jsme vydali jen proto, že jsme dlouho nic nevydali. Důvod pro vydávání vzešel ze stejného popudu jako všechno ostatní, že bych byl rád, kdyby ty věci někdo dělal, ale zároveň jsem měl pocit, že je nikdo jiný neudělá.

Byli jsme v tomhle v podstatě naivní. Brácha mi pak říkal, že se nám jeho writerští kamarádi z druhé party smějou, na co si hrajeme, proč na to jako dáváme prachy ze svého, vždyť takhle se to přece nedělá. Jenže kdyby se to tak nedělalo, tak co by bylo? Pro nás to nebyl podnikatelský záměr. Jedna deska vyšla na stovku. My jsme je prodávali po dvou stech, přičemž při koupi dvou jsi je měl za tři stovky. My jsme to žrali tak, že jsme ke každé kopírovali dotazník, abychom se o těch lidech dozvěděli více, z čehož pak vznikly celkem zajímavé kontakty. Byla to zábava, skvělý pocit, že něco děláš. Viděl jsem své kamarády, jak si vyhulují mozky a celé dny tráví v hospodě, a pak jsem viděl sebe, jak se mi hromadí vydané desky, pak články na internetu a papírová čísla, a vidět výsledek své práce bylo naprosto skvělé.

V roce 2001 vyšlo konečně první číslo papírového Bbaráku. V čem spočíval ten zlom, že teď už definitivně přijde?

To, že vydáme časák, jsme věděli vždy. Akorát jsme nevěděli, jak na to. Neměli jsme žádné zkušenosti, nikdo z nás nedokázal jednat o penězích a pro nás v devatenácti letech bylo nepředstavitelné, abys přišel do tiskárny a licitoval ceny tisku, když jsme ani neměli srovnání, kde co kolik stojí, abychom pak šli do první tiskárny a řekli, že tahle to nabízí nejlevněji, tak ať nám to zkusí udělat ještě levněji. Potřebovali jsme někoho, kdo by byl obchodnický typ, kdo bude schopný zajistit to praktické fungování časopisu. To se povedlo v momentě, kdy jsem se znovu potkal se svým starým kamarádem ze školky a školy Babsem, se kterým jsme se roky neviděli, a když jsem ho pak potkal, tak maloval a pořádal nějaké akce ve svém klubu Depo, přes co jsme se dostali až k papírovému formátu. Radek je totiž opravdu nadaný a dokáže prodat led eskymákovi, takže sehnal peníze a inzerci, my jsme dali dohromady obsah.

Ze začátku nám s tím pomáhal hodně Filip Bartiš, který dělal na ČVUT správce sítě, kam jsme po nocích lezli, nechávali se tam zamknout a makali na tom. Brácha společně s dalšími kluky dělali první číslo tři dny vkuse, a když už fakt nemohli, tak se po hodině spánku střídali. První číslo jsme udělali s tím, že jsme čekali, co se vlastně stane. Měli jsme jej pokřtít na akci Floormaster 3 v Edenu, ale nestihli jsme to. Jestli jsem v něčem hodně špatný, tak je to dochvilnost. Nedodržuju ani uzávěrky, které si sám stanovím. Takže to první číslo jsme celé vytiskli na barevné laserové tiskárně, přičemž stránka stála třicet korun. Celá tahle maketa nás vyšla na devět set korun, což byla na ten čas dost šílená částka. Dodneška si pamatuju, jak tím číslem listoval Vláďa (Vladimir 518), Pio Squad, a radost z toho měli tenkrát všichni.

To bylo takové krátké období, kdy celá scéna byla jednotná. Ten spor mezi partami vyšuměl spolu s tím, jak přestal existovat Chaozz, respektive se přestal starat, zda ho někdo na hiphopové scéně bere, prostě existoval paralelně s hiphopovou scénou, která se nakonec slila v jedno. Neříkám, že bychom si padli kolem krku, nicméně to určitou dobu fungovalo. Pamatuju si, jak Mokráš o nás psal. První rozhovor vůbec udělal se mnou na stránkách www.hiphop.cz, kde mi dával hrozné props, že děláme akce atd. Tohle nadšení trvalo nějakou dobu, pak samozřejmě vyprchalo a vrátilo se to do těch starých kolejí, ve kterých v podstatě jedeme doteď.

Podoba časopisu ze začátku nového tisíciletí asi nejlépe vystihuje tehdejší dobu. Jak jsi sám říkal, scéna byla jednotná. V Bbaráku se všem elementům hip-hopu věnoval prakticky stejný prostor a pokud jde o lidi, kteří do něj přispívali, tak jich z toho celkového počtu významnějších lidí na scéně bylo více, nežli méně. Jakou sestavu lze vůbec považovat za takovou tu klasickou redakci?

Nedávno jsem právě nad tím přemýšlel. To byla doba, kdy jsme mohli dát nějakého battle DJe na titulku a lidi by to vzali úplně stejně. Tak jsem si říkal, počkáme na breakový battle a dáme tam záběr někoho, kdo dělá vrtulník na hlavě, protože tentokrát to tak opravdu bylo. Lidi to zajímalo všechno. Hltali to, žrali to, nebyli toho tolik přecpaní, nevalilo se to na ně ze všech stran, takže si toho patřičně vážili. Co se týče časáku, tak do toho nepsali akorát lidi, kteří se objevili v poslední době a lidi, kteří psali v časech, kdy scéna byla výrazně bipolární. Například Mickey Talls, který je na psaní šikovný, ale zkrátka by to nešlo. Psal tam i DJ Richard, který byl a je můj houmí. Psal tam i Mokráš a Pavel Nosek, spoluscénárista Gymplu, který dnes dělá spoustu věcí v televizi atd. Takovou tu klasickou redakci tvořil Arrahada, K-Hill, Grei Dee, Babs, Quip, Jenich, můj brácha a já. Později se přidávali další jako Mikro, Kato, Nasty, Tuco nebo Jason.

Zmínili jsme novinařinu i vydavatelskou činnost, takže zbývá ještě pořádní akcí. Pamatuješ si ještě na ty vůbec první akce, které jste uspořádali? Můžeš o tom říct něco víc?

První akce, kterou jsme udělali, byla v Neratovicích a jmenovala se Hip-Hop: Barevná Breaková A Rapová Kalba, kde hráli PSH, I&W, Špatnej Elis, měli tam hrát i All Unity, kteří nedojeli, pak ještě DJ Kena, Quip a součástí byl i ilegální graffiti jam. A bylo to úplně super. Přijelo tam asi tři sta lidí. Chápeš, tenkrát to nebylo o šesti akcích v jednom dni, takže přijeli lidi z Prahy i odjinud. Dopadlo to nad očekávání dobře, ale zároveň jsme byli nasraní z toho, jak nás majitel toho klubu ostrouhal. Původně nám říkal, že nechce nic, ale jakmile viděl, že dorazili lidi a utrácejí peníze, tak jsme nakonec nedostali prakticky nic. Štvalo nás ne to, že jsme neměli peníze, ale že s námi takhle někdo vyjebal.

Další akce se konala v Klánovicích, a vždy jsme se snažili přijít s něčím zajímavým. Proto tam hrála Texta z Rakouska, přičemž zahraniční kapelu jsme pozvali i pak, ale tam už jsme hrozně prodělali, což bylo první takové skutečné vystřízlivění z toho, že hip-hop je jedna parta. Během jednoho dne jsme udělali dvě akce. Warm-up party na parníku, kde hráli HKDC, kde nás nenapadlo, že by lidi nepřišli a nezaplatili, ale že se na ten parník budou koukat z mostu. Pak se akce přesouvala do klubu Depo, kde lidi přelézali plot a všelijak se s námi snažili vyjebat. My jsme například koupili na Kladně prase, které jsme tam chtěli grilovat, ale moc pod ním ani nehořel oheň. A ti lidi, kteří přelezli plot, tam přišli, a ještě polosyrové prase tam žrali přímo z rožně a nedali ti ani korunu. Ty se tam pak s nimi bavíš a říkáš jim: „Ty vole, to je v hajzlu. My se tady snažíme něco dělat a tvoje podpora je taková, že tady přelezete plot a žerete tu zadarmo.“ A týpek na to: „To víš, lidi jsou čuráci, viď.“ A já na to: „Ty vole, vždyť já mluvím o tobě, co ty tady děláš, že ty jsi přelez plot, a žereš tady prase, které jsem koupil já na Kladně za dva a půl tisíce.“ Časem ti ale dojde, že se na tyhle věci nesmíš moc ohlížet. Musíš to dělat podle svého vědomí a svědomí, mít svoji vizi, za tou si jít a neřídit se žádnými průzkumy veřejného mínění, protože to by ses nedostal vůbec nikam. Ptát se lidí, kteří sedí na prdeli a neumí si představit, co bude zítra, co ty máš zítra udělat, je úplný nesmysl.

Pak se nám povedlo udělat DJské battly, na které začala chodit spousta lidí, jako Hej pane diskdžokej 1 a 2. V Radosti jsme třeba udělali rekord v počtu lidí, kteří tam kdy přišli. Bylo jich asi tisíc lidí a další byli ještě venku. Zase se tu bohužel projevila naše debilita, že jsme si pozvali kapelu Frez Force Crew z Dánska, která nikoho nezajímala a nikdo ji neznal. My jsme si mysleli, že letenky budou strašně drahé, takže jsme jeli do Dánska tranzitem z půjčovny a přivezli je sem. Akce měla zpoždění, takže se na pódium dostali ve dvě ráno, kdy bylo v klubu dvacet lidí, načež jsme je pak zase vezli dva tisíce kiláků domů. Tahle kapela nás tak přišla na čtyřicet tisíc, které jsme na té akce vydělali, takže jsme přišli zkrátka, ale nám to moc nevadilo, protože jsme měli opravdu takovou chuť něco dělat.

Vedle Hej pane diskdžokej, později ITF a IDA, jste taky pořádali seriál akcí v Paláci Akropolis Hip Hop Foundation, kde se dával prostor všem hiphopovým odvětvím, anebo speciálně na breakdance zaměřené akce typu Floormaster. Vaší nejdůležitější a nejslavnější akcí je ale bezesporu festival Hip Hop Kemp. To byl čí nápad?

Nápad na Kemp měl Radek, protože on jediný byl dostatečný blázen, aby si něco takového vysnil. Nikdo z nás nevěřil tomu, že v zaprděných Čechách je možné něco takového udělat. Když se koukneš na první vizuály na Kemp, tak to bylo takové tápání v mlze – a paradoxně to trochu připomínalo aktuální line-up Hip Hop Jamu. Bylo tam napsáno něco jako: „Šestnáct domácích kapel, čtyři kapely ze zahraniční, divadlo, tanec, graffiti“ atd. My jsme se na to koukali a říkali si, že to není možné, to se nemůže povést, že přece nikdo nepřijede, že to nemůže zafungovat. Ale ono to zafungovalo a úlet byl ten, že to bylo v roce 2002, kdy byly ty nejhorší povodně a pod vodou byly snad celé Čechy kromě Pardubicka. My jsme jen čekali, kdy se to vylije, stejně tak naše zkušenosti byly nijaké. Já měl takový pocit, že našemu nadšení se ale nemůže postavit ani počasí.

První Kemp byl poznamenán těmi povodněmi, ale na druhý už dorazilo sedm a půl tisíce lidí. Dovedeš si nějak zdůvodnit, jak se něco takového mohlo přihodit?

Nedovedu. Ty jo? Asi proto, že tu nic jiného nebylo. Bylo to zajímavé a neokoukané. Navíc tam přijel opravdu každý, kdo tehdy poslouchal hip-hop. Hlavně těch prvních několik let měl Kemp takové renomé, že každý, kdo tam byl, o tom pěl báje. Tam se nestalo to, že bys jeden rok přijel a druhý rok už ne. Druhý rok jsi přijel znovu a ještě si vzal s sebou tři kamarády. Zároveň se podařilo rozšířit informace i do zahraničí díky kapelám, které tu hrály a které jsme v mailech lákali na levné pivo, koupání, hezké holky a rap. Z lidí jsi necítil žádnou negativitu. Všichni se na to těšili a táhli za jeden provaz. Proč se to pak změnilo… Tomáš Sochůrek ze studia Jižák má takovou teorii, že na začátku v tom nebyly peníze, a tak se nebylo o co hádat. Když se objevily, tak se bylo o co hádat, o co se přít a o co se prát. Možná na tom něco je, protože peníze pak hrály zcela zásadní roli v tom nejslavnějším, největším a nejdlouhodobějším beefu v českém hip-hopu.

Boombap versus Bbarák

Mluvíme teď o sporu mezi Boombapem a Bbarákem. Mohl bys vzpomenout na jeho začátky a vysvětlit, jak tahle záležitost, která se táhne až do dnešních, vlastně vznikla?

Ten spor v podstatě začal v souvislosti s druhým Kempu. Ono to bublalo pod povrchem nějakou dobu. S Mokrášem jsem měl problém předtím na Ladronce, kdy hlavou zlomil Adamovi nos kvůli tomu, že měl na něj kecy ve skladbách, protože jen prudil a jediné, co dokázal, bylo házet pivo po The C.C.C. To jsem si říkal: „Ty vole, tenhle týpek je fakt hovado.“ Pak jsem ho dlouho neviděl, než jsem zjistil, že píše na Hiphop.cz. Zjistili jsme, že se nám líbí stejná muzika, undergroundový rap, hrozně jsme si notovali, ale pak zase začaly probublávat nějaké problémy.

On je takový zvláštní člověk, že vždycky musí být po jeho, a když není, tak je zle. Když není po jeho, tak to řeší tím, že ti rozbije hubu. Snaží se to převést do takové té „chlapské“ roviny, kdy se tě snaží o své pravdě přesvědčit fyzickou silou. Neměli jsme žádný problém do chvíle, dokdy byl pro něj hip-hop koníčkem, ale když se pro něj stal hip-hop prostředkem, jakým živil rodinu, tak začal být takhle konfrontační. Já si pamatuju a klidně dohledám články, které jsem psal na web a do časáku, kde jsem hecoval lidi, ať jdou podpořit jeho krám a koupit si tam desky. Zároveň psal do Bbaráku, dělali jsme spolu rozhovor, psal jsem článek o něm i jeho kapele Coltcha a na prvním Kempu měl stánek. Jeho přístup k tomu nejlíp vystihuje rozhovor, který jsme před ním měli: „Hele vole, bych chtěl mít, vole, stánek na tom Kempu, vole, ale nikomu za to nedám ani hovno, abyste si nemysleli.“ Já na to říkám, že oukej, že nám za to dávat nic nemusí, že nám jde o stejnou věc a k dobrému fesťáku patří dobrý stánek, takže rádi podpoříme a proč ne. Před druhým Kempem už do nás nějakou chvíli prudil a my přemýšleli, co s tím dělat.

Jakým způsobem prudil?

Jakým způsobem. Psal o nás články, že jsme buzeranti a sráči, tahle vypadala ta pruda. Proč ani nevím. Zezačátku mířil na Babse a psal o něm, že je hokynář a že Hip Hop Foundation je hiphopový cirkus, který měl skončit po páté akci. To je mimochodem zajímavé, protože na čtvrtém dílu se svou kapelou hrál, což byl jejich první koncert po x letech a bylo to super, bylo to poprvé, co jsem mu rozuměl, a fakt mě to dostalo. Pak rapoval i na Kempu, nicméně jak už jsem říkal, pak se tím začal živit a začal to strašně hrotit. My taky měli internetový obchod, nevím, jestli to bylo tímhle, ale moje teorie byla tehdy taková, že zatímco my jsme se snažili být nejlepší, on nechtěl být lepší než konkurence, on chtěl konkurenci zničit a být jediný. Těžko říct, jestli si myslel, že tím, jak je ten trh malý, tak bude lepší, když se nás zbaví, a více lidí bude chodit k němu. Takový dojem to na mě ale tehdy dělalo.

Nicméně, jeho představa byla taková, že bude mít zase stánek na Kempu a že ho tam bude mít opět zadarmo. Jenom pro představu, o jakých se bavíme relacích: Arrahada na prvním Kempu utržil obrat sto tisíc korun, na druhém Kempu dvě stě tisíc korun, na posledním kempu šedesát tisíc korun. Tam se tenkrát dělaly neskutečné peníze, protože žádné shopy nebyly a tohle byla jediná událost, kam přijeli všichni lidi, kteří byli hladoví po tom si za své ušetřené peníze něco koupit. Kluci, kteří nebyli z Prahy, tak jen těžko mohli něco sehnat. Tohle byl zkrátka zlatý důl. Jeho představa teda byla taková, jenomže pak tady byl Radek se svým obchodnickým duchem, a to nemohlo dobře dopadnout. Navíc proč bys měl vycházet vstříc někomu, kdo o tobě tvrdí, že jsi buzerant a sráč.

Pamatuju si, jak jsme to řešili. Jak z toho neudělat průser, jak to diplomaticky vyřešit. Radek říkal: „Hele, já budu radši, když tam ten stánek mít nebude. V pohodě, nechci rozjíždět žádnou válku, ale nemám důvod mu vycházet vstříc. Já mu navrhnu nějakou částku, bude to za hodně peněz, když to vezme, ať tam ten stánek má. Mně je to jedno. Když to nevezme, v pohodě. Udělejme to tak.“ Pak jsem jel do Brna udělat rozhovor s Naší věcí. Radek se potkal s Abdulem v Praze a řešili, jak s tím stánkem na Kempu. Radek mu řekl cifru, kterou za něj chtěl. Moky mu řekl, že se posral a zase se na něj snažil vyvíjet fyzický nátlak. A Radek, protože je bejk, tak mu řekl, že ani náhodou. Oni dva se nemohli dohodnout, to bylo předem odsouzené k zániku. A dodneška si pamatuju, jak mi Radek volal a říkal, že tohle nebude dobré, ale že ustoupit nemůže. Pak mi volal ještě jednou s tím, že mu Abdul poslal smsku: „Udělal jsi chybu a budeš toho litovat!“.

Od té doby rozjel naprosto systematickou kampaň, jak nás hanit a pomlouvat. Relativně dlouho v tom byl sám. Mně přišlo, že je natolik blázen a natolik se utápí ve vlastní žlučovosti, že se nikdy s nikým nemůže shodnout a že naše výhoda oproti němu vždycky bude v tom, že my se s lidmi shodnout dokážeme, takže my budeme parta a on bude sám. Nicméně situace se změnila, navíc žijeme v Čechách, kde se úspěch neodpouští, a tak to pokračovalo až k dnešnímu dni, kdy si můžeš na mobil stáhnout hru Zmlať Affra.

A s ohledem na ten beef to pak pokračovalo jak?

To celé se odehrálo v situaci, kdy jsme měli před vydáním časáku, kde měl článek i Mokráš. Tak mi den před posláním do tisku volal, že ho tam nechce, že se pohádal s Babsem a nechce s ním mít nic společného. Já jsem mu říkal, ať neblázní, tak jste se pohádali, ale že přece můžeme najít nějaké řešení. Měl jsem vždycky takový naivní pocit, že existuje kompromis. Snažil jsem se vždycky všem lidem vycházet vstříc. Mokráše jsem obdivoval, že se snaží živit rodinu hiphopovým shopem. Jeho rubrika se tak jmenovala Boombap singly, když nám vypadla reklama, tak jsme mu dali místo v časáku za nějaké drobné. Ale on si to nenechal vymluvit. Sice mi napsal, že se mnou je v pohodě, že nejsem sráč a na to on nezapomíná, ovšem už za chvíli se situace vyhrotila a naopak mi přicházely maily, které mám dodnes uložené: „Neser se do mě, nechce se mi chodit na Žižkov a mlátit pěstí do tvého blbého ksichtu.“ Pak mi přišlo, že mu přeskočilo… a svou nenávist ventiloval třeba tím, že mi zmlátil bráchu, a dalšími věcmi, které nehodlám nikdy zapomenout.

Myslím si, že je to škoda, že tohle nikdy nikomu nic nepřineslo, až na pár zamindrákovaných typů, kteří se takhle mohli realizovat, protože to je jediné, co kdy v životě dokázali. Nikomu normálnímu tohle nic dobrého nepřineslo. Kdyby ta scéna nebyla takhle rozdělená, určitě mohlo těch dobrý věcí přijít víc. Ale asi to tak muselo být a přišlo by to tak jako tak. Moc kohoutů na jednom smetišti se asi nesnese. Tehdy jsem hodně žral anglickou scénu a pozoroval tamnější hiphopová fóra a přišlo mi úplně nesmyslné, že tam nějaké bezejmenné nuly hází špínu na rappery jako Jehst, Task Force atd. Nemohl jsem si představit, že by v Čechách někdo udělal něco podobného, že by někdo napsal někam do guestbooku, že Orion je sráč. Uplynulo pár let a bylo to tady.

Co takhle nějaké konkrétní články? Můžeš vzpomenout na to, co tehdy padalo za argumenty, potažmo urážky? A jak to bylo dál?

Babs: Hrdina nebo hokynář. Toy Story, buzeranty používal a tak dále. On se vždy snažil lidi ponižovat takovým stylem, že mi to přišlo úplně zbytečné. Tyhle výbuchy ti pak ale prozradí o člověku úplně nejvíce. Jeho oblíbená fráze byla: Nachčiju ti do huby, což si lze vyložit tak, že pro něj pro muslima, to je nečistá věc. Nadával na buzeranty, to snad nemá cenu komentovat. Mě vlastně dodneška nedal nikdo nic, že bych se musel chytnout za nos. Mně lidi nadávají do mých vlasů, že vypadám jak holka, což mi přijde naprosto ubohé, ale prosím.

Další zajímavou věcí je to, jak Mokráš tehdy strašně uctíval undergroundový hip-hop. Vidím jeho recenzi na Akbara a jeho Big Bang Boogie, kterou vychvaloval do nebes. Pak jsme uspořádali akci, kde byli samé undergroundové hvězdy v čele s Virtuosem atd. A když se ho K-Hill ptal, jestli přijde, že ta akce je přece super, tak on odpověděl, že akce sice super je, ale že pořadatelé jsou buzeranti. Tohle předznamenávalo zároveň jeho hudební obrat, kdy během čtrnácti dnů otočil a začal psát o něčem, co celou dobu předtím odsuzoval. Hrozně začal propagovat crunk, přičemž tam byla taková vtipná souslednost, že předtím byl Tuco v jeho shopu, kde tehdy prodával Enemy, a ptal se ho na crunk. Enemy zavolal Mokráše a řekl mu: „Hele, pojď si poslechnout, o čem tady ten debil mluví.“ Strašně se mu smáli atd. Pak za pár měsíců si přečteš z jeho webu, že crunk je to nejlepší na světě a všechno ostatní je špatně. Zatímco předtím tam byly články jako Hip-hop je v píči, Nelly prodal půl milionu nebo Yo diggaz! Mám v obchodě instrumentální album Hard To Earn od Gang Starr. Pak ani ne o rok později píše o Lil Jonovi, crunku a tak, kdežto všechno ostatní jsou sračky a buzeranti. Já nikomu neberu změnu názorů, vývoj vkusu, ale když pro mě má být někdo důvěryhodný, tak přece musí být jeho názor konzistentní, vyvíjet se po nějaké souvislé linii, a ne se obracet jako větrný kohout na korouhvi o sto osmdesát stupňů za dva měsíce.

Moje vysvětlení tehdy bylo takové, že – opět přes ty peníze – měl svůj shop a potřeboval se jím živit. V jednom rozhovoru psal, že je hodně šťastný, že má obchod s deskami a že v něm nebude prodávat jedinou desku, která se mu nelíbí. Velmi záhy ale podle mě přišel k tomu, že prodávat instrumentální Hard To Earn neuživí nikoho, natož rodinu. Takže byl nucen otočit, aby tu rodinu uživil, aby uživil svůj obchod a aby to mohlo fungovat. Co mě sere, pokud je tahle teorie pravdivá, že to nikdy nepřiznal a pak to, že si toho nikdo nevšiml. My si tehdy říkali, oukej, tak teď se úplně ztrapnil. Ale ne, lidi si to nepamatovali. Měli klapky a šli tam, kam šel on. Neviděli kolem sebe, ale jen před sebe. Ani si nevšimli, že se ve skutečnosti jde zpět.

Jak říkáš, Mokráš dokázal přesvědčit spoustu lidí, nejen ty, kterým jste šlápli na kuří oko, ale dokonce i ty, kteří žádné problémy s Bbarákem neměli. Chápeš, jak se mu něco takového podařilo?

Nechápu. Na druhou stranu, on je strašně přesvědčivý, charismatický a má moc lidi strhnout. Když máš odstup, tak si dokážeš ty věci dát do kontextu a odhalíš, že si odporuje. Ale když sedíš naproti němu, posloucháš ho, tak on tě vtáhne. Navíc je tak konfrontační, že ti ani nedá možnost uhnout. Je tak silná osoba, že ti vykecá díru do hlavy a přesvědčí tě. Prezentuje to tak, že tohle je pravda a všechno ostatní jsou buzerantské kecy a buzerantské lži. Dokázal na svou stranu strhnout spoustu lidí. Buď si se mnou, nebo proti mě, u něj neexistuje nic mezitím.

Jak se mu to podařilo… On ti nabízí v podstatě jednoduché řešení, jasnou odpověď. Jeho strategie byla vždy: „Vy jste dobří kluci. To, co děláte, je skvělý. Vy byste měli hrozný úspěch, ale víte, kde je problém? Tihle zmrdi můžou za to, že ten úspěch nemáte.“ Zapíchne do někoho prst a řekne: „To tihle čůráci stojí mezi vámi a úspěchem.“ V tom je jeho hrozná síla. Navíc, on má něco, čemu já říkám syndrom přísného fotra. Hrozným způsobem drtí lidi. Například Jiří5, fotograf, který je vůči jeho webu neuvěřitelně loajální, nafotil neskutečné množství fotek, které mu dohromady nasbíraly neskutečné množství přístupů na jeho web. Tak ten jednou napsal ke svému fotoreportu nějaký krátký doprovodný text. První příspěvek v diskusi byl od Mokráše, který svému fotografovi napsal veřejně na svém webu: „Ty čuráku, ty už drž hubu, foť, ale sem už kurva nic nepiš.“ Poníží ho před všemi lidmi, kteří to čtou, včetně mě. Nenapíše mu smsku, nepošle mu mejl, neřekne mu: „Smaž to prosím tě, tohle je hrozné, tohle na mém webu nebude,“ ale veřejně ho poníží. A tohle on dělá se všemi, a ti lidi na něm visí.

Koukni se na Cábu. Já jsem Cábovi vydal desku a Mokráš ho tak drtil a drtil a drtil, že on ho tak nenáviděl a nenáviděl a nenáviděl, že když najednou Mokráš na chviličku v tom drcení povolil a naznačil mu, že by v tom jejich vztahu mohlo být i něco jiného, že by mu taky s něčím mohl pomoci, tak se na to nechal Cába chytit jako ryba na prut. Mokráš mu pak napsal: „Hele, víš co, já myslím, že ty tu muziku děláš docela dobře, ty vole. Já si akorát myslím, že oni tě neumějí prodat, že oni tě špatně prezentují.“ Pak s ním udělal rozhovor na svůj web, přičemž se mu dál vysmíval, ale takovým stylem, že se ho ptá: „Co jako měla být ta scéna s Bbarákem v tom klipu?“ Jasně, byl to product placement, ale čím by tam měl listovat, když já ten klip zaplatil? Navíc to ani nebylo takhle myšleno. Tam šlo o ten vizuální efekt, kde v Bbaráku byl s Cábou rozhovor, záběr šel na gramofonovou desku, ta se roztočí a přejde do dalšího obrazu. Takhle to bylo vymyšlené, ale Cába to v tom rozhovoru zapře a hodí to do roviny: „Já nevím, vole, původně tam mělo být Rudé Právo, ale nikdo ho u sebe neměl, tak jsme tam dali Bbaráky, protože jsme měli plný Transit těch, kterých se neprodali.“ Chápeš to? On je schopný za tím účelem, aby se mu zalíbil, v podstatě zdissovat mě. A takovým způsobem si Abdul získával lidi, navíc jeho snahy padaly na úrodnou půdu, když kolem sebe systematicky začal srocovat lidi, kteří u nás narazili na nějakou kritiku ohledně kvality svých věcí.

Když si uvědomíme, že to byla v podstatě záležitost jednoho člověka, tak mi připadá, že měl na chod scény neuvěřitelně neúměrný vliv. Neprojevilo se to náhodou taky na Bbaráku? Myslím teď tu změnu, kdy jste se otevřeně přihlásili k tomu, že se stáváte otevřeni všemu, už ne pouze undergroundu.

Já nemyslím, že to byla vyloženě reakce na něj. Spíše to bylo podmíněno tím, že se nám rozšířila redakce o lidi jako Tuco a Jason, a pak taky aktuální situací na scéně. Undergroundový rap se totiž ztratil sám v sobě. Desky se opakovaly, vydávaly se nesmysly a pak také z mé strany přišlo takové srovnání sama se sebou. Já jsem měl ze začátku pocit, že není třeba reflektovat mainstreamový rap, protože ten si cestu k lidem najde sám, a tak není potřeba jej nějak podporovat. Pořád jsem měl takovou pionýrskou představu, že je třeba lidem prezentovat věci, které ty máš za dobré, a nadržovat jim na úkor všeho ostatního.

Pak jsem si ale řekl, že přece nejsem pánbůh, nemůžu sloužit jako nějaký metr na vkus, že můžu mít svůj názor a lidem ho sdělovat, ale ať si lidi raději udělají obrázek sami a já budu psát o všem, co se děje. Navíc po dlouhých letech vyšlo několik mainstreamových desek, které mě úplně rozdrtily, jako třeba The Documentary od The Game. Čili jsem si řekl, že nějaké základy už jsme položili, udělali jsme, co jsme udělali, a teď už to musí jít svou vlastní cestou. Hlavně i do té doby byl Bbarák umístěn v rovině fanzinu, protože hudební časopis nereflektuje to, co se jeho redakci líbí, ale to, co se děje. S lidmi jako Tuco a Jason se pak taky zvedla úroveň. Začaly se objevovat nové slohové útvary, články na téma, na nějaký určitý fenomén, a bylo to tak mnohem plnohodnotnější a zajímavější.

Dobře, ale vezměme to taky z druhé strany, ať to není vyloženě jednorozměrné. Já si pamatuju, že se Bbaráku vytýkal například přístup jako: „R&B zabíjí hip-hop!“

Samozřejmě, já jsem nikdy neřekl, že na tom časáku nebylo a není nic ke kritizování. Já si dodnes pamatuju články typu Šedá eminence rapu, který byl o producentech, jakože oni jsou ti, co tahají v rapu za nitky. Tak v tom článku byl takový box, který se jmenoval Černá listina aneb producenti slavní, ale na hovno, a tam jsem dal sadu lidem jako Dr. Dre, Timbaland, Swizz Beatz, takovým nejzvučnějším jménům, které tady jsou. Jak říkám, nemám jediný problém uznat chyby. Tehdy v tom byl asi mindrák z mainstreamového rapu, ale toho jsem se časem zbavil a myslím si, že to tak bývá, že tohle je přirozený vývoj, kterým si asi každý projde. Obecně v tom časáku byla notná dávka amatérismu, na druhou stranu všichni lidi, kteří tam psali, byli fanoušci toho, o čem psali.

Beef Supercrooo s Bbarákem

Dostáváme se k jednomu z největších milníků českého hip-hopu, kterým je bezesporu deska Supercrooo Toxic Funk z roku 2004. Co ty na to?

Já myslím, že ten zásadní moment přišel už dříve. V roce 2002 vyšlo Phatovo sólo Frekvence P.H.A.T., které bylo přelomové ve spoustě rovin. Jedna z nich je ta, kdy Phat hrál na Hip Hop Foundationu. Lidi tam stáli pod pódiem s transparenty „Phat je toy“, pískali, házeli po něm bordel a ten kluk měl takhle daleko k tomu, aby se rozbrečel. Odehrál asi tři skladby a odešel z pódia, protože to nešlo ustát. To se nedalo. V takové atmosféře jsem neviděl hrát nikdy nikoho. Už tehdy se toho dost změnilo, nejen co se týče atmosféry na Hip Hop Foundationu, ale i v hip-hopu obecně. Bylo to přelomové i v tom, že v každé desce, která vyšla potom, jsem s to najít Phatův vliv, reakci na to, co on udělal. Do té doby totiž český rap minimálně navenek vždy tvrdil, že o formu vlastně nejde vůbec, když to teď hodně přeženu, ale vždy jde pouze o sdělení v textu, o to sociálně-politické, o práva, o to, že nemáme rádi policajty, jsme ze sídliště, bla bla bla. Do toho přijde Phat, který je megasprostý, který dává megadůraz na svůj hlas a svou flow. Pak slyšíš všechny rappery, jak začali rapovat úplně jinak. Přesto přese všechno byl Phat ještě zkousnutelný, nicméně rok, rok a půl nato přišli Supercrooo, a to už nezkousl vůbec nikdo.

Pamatuju si, s Phatem jsme se taky bavili roky a roky o rapu, jak mi říkal, že už ho nebaví instrumentálky od Joey Chaveze a Alchemista, že má rád jen elektronické věci. Pak s nimi vylezli. Všichni se mě tehdy ptali, jestli jsem se zbláznil, když jsem jim dal 4,5 z 5 a napsal, že to je nejzásadnější událost v českém rapu, nejoriginálnější deska, která tady vznikla, že to je vykročení z bludného kruhu témat, ve kterých se to tady motá. Kamkoli jsem přijel, tam jsem je před všemi obhajoval. Jeden z mých nejlepších kamarádů je Mikro a s ním jsme se o Supercrooo pohádali tak, že když si to číslo s nimi přečetl, tak měl sto chutí mi zavolat, že do mého časáku už nikdy nebude psát. Říkal mi: „Hele, ty jseš blázen. Vždyť to je kompletně vykradený Kool Keith. Tam jsou ukradené celé pasáže textů, ne pár rýmů, vždyť to je úplně hrozné.“ Nicméně já jsem si stál za tím, že to je super deska, v rapovém provedení dokonalá. Ostatně já to myslel v českém kontextu, ne celosvětovém. U nás to nikdo nevyzkoušel. To byla první deska, která v sobě neměla nic z PSH ani nic z Indyho & Wiche. Pro mě to byla nadsázka, bylo to strašně vtipné, přišlo mi to super a byl jsem ochotný to brát.

Přijde mi, že pak se kluci chytli ve svém vlastním fóru a začali sami sebe brát moc vážně. Jejich další věci se mi už moc nelíbily, a nebylo to proto, že by do mě prudili, to bylo to poslední, co by mě štvalo, a nemám s nimi takový problém, abych řekl, že jsou čuráci a neumějí rapovat. Oba dva patří k tomu nejlepšímu, co tady kdy rapovalo, s výjimkou Kata, k tomu úplně nejlepšímu. Určitě nejsem schopný zbavit se toho, že o mě někdo říká, že jsem sráč, pak si poslechnout desku a zapomenout na to. To je blbost. Jsem normální člověk, a když o mně někdo říká, že jsem zmrd, tak samozřejmě nemám potřebu se s ním nějak bavit, ale to ještě neznamená, že by nebyli dobří rappeři.

Tak kdy a kde začal spor Supercrooo versus Bbarák?

Tam nebyl žádný konkrétní moment. Zajímavé je, že jak Mokráš dál pokračoval ve své rétorice: „Jste sráči, buzeranti, nachčiju vám do huby atd.“ Tak mezitím stálo, že na nás Supercrooo natočí disstrack. To nám vzkazoval on. To nám nepsal ani Hacker, ani Phat. Pak přišel Phat do Arrahadova krámu, kupoval si mixtape od Redmana a zabíjel se tam na jeho hláškách. S Arrahadou se bavili o rapu, já vedle dělal na časáku. Vylezu a říkám: „Nazdar Phat, jak je? Co se děje? Mokráš nám tady přes svůj web vzkazuje, že na nás natáčíte disstrack.“ On na to: „Já nevím, my s vámi žádný problém nemáme. To jenom Mokráš je magor.“ Když jsme spolu dělali rozhovor k Toxic Funk a pouštěli mi skladbu Kéry 2, která nebyla hotová, byla tam snad jen Phatova sloka, tak jsem se ptal: „Tak co kluci, bude tam i něco na mě?“ „Co blázníš, my tě máme rádi. My máme rádi Bbarák, my ceníme, co děláte. To tam nebude, to vůbec nepřipadá v úvahu.“ Ještě si vzpomínám, jak mi Hacker dva roky předtím říkal, že to nové logo je super, a ptal se mě, jestli by do toho časáku taky mohl psát.

Celou dobu posloucháš, jak je všechno super, a nakonec se dozvíš, že jsi buzerant, že je potřeba ti nachcat do huby a že kurvíš rap od roku 2001. Což je zvláštní, že ti to nemohl říct v roce 2001 a že na to přišel až v roce 2007. To mi přijde dost divné. Taky je sranda, jak nás potom neustále pomlouvali, co jsme jim všechno nezkurvili a kdesi cosi. Pravda je ale taková, že jejich desky se prodalo tisíc dvě stě kusů, přitom s mým časákem to bylo asi šest set.

Co se týče mě a prvních urážek na mou adresu, tak to bylo na koncertu Supercrooo v Ostravě, kde říkali něco o tom, že mám malé péro a že smrdí. Tak jsem jim volal a chtěl se zeptat, jak to zaprvé vědí a zadruhé proč musejí jet z Prahy čtyři sta kilometrů, aby něco takového řekli. Ani jeden z nich to nezvedl, tak jsem oběma poslal stejnou smsku, že máme co probírat. Phat mi neodepsal vůbec, Toxxx mi napsal: „Jednou se spolu sjedeme antidepresivama a probereme to spolu.“ To byl pak náš asi poslední normální kontakt v osobní rovině. Párkrát jsme se potkali na nějakých mejdanech, ale to je tak vše.

Vše nicméně ještě nebylo řečeno k tomu beefu, který se rozrostl do nepředstavitelných rozměrů. Byl nějaký nejhorší moment, kdy sis říkal, že toho už bylo dost?

To je standardní spirála, která se vymkla kontrole. Je to něco, co roztočíš a pak se dál zvyšují obrátky a všichni zúčastnění si uvědomí, že se to dostalo do absolutního absurdna. Mokráš v době své největší špičky, kdy do mě píčoval, kdykoli to šlo, tak začal plánovat svůj časopis Boombap. Vyšlo asi padesát článků o tom, jak to bude vypadat, jaké to bude mít rozměry, jak často to bude vycházet a kdo tam bude psát. Do redakce natáhnul téměř kompletní moji redakci. Třeba Mikro, který byl deset let jedním z mých nejlepších kamarádů, tak najednou byl v jeho redakci. Mikro, o kterém jednu dobu psal, jaký to není sráč, čurák a jak o hip-hopu neví nic, a který pak byl najednou „Mikro, jehož studnice vědomostí o hip-hopu je téměř bezedná“, nebo Kato, kterému zlomil nos, Krysa, který začínal psát pro nás. To byl moment, kdy jsem byl asi nejblíž tomu se na všechno vysrat a nedělat už v hiphopu nic. To byl moment, který jsem bral jako největší zradu. Jak se tohle stalo?

Tohle byl pro mě daleko větší paradox, než když zlanařil někoho, o kom jsem napsal v recenzi, že neumí rapovat. To je jednoduché, řekne mu: „Ten Affro, to je čurák, viď?“ A je to. Nechápu ale, jak se mu něco takového mohlo povést u těchto… i když vím, co jim psal, na jakou strunu zabrnkal. Krysovi třeba psal, že u něj konečně dostane prostor, jaký si zaslouží stylem: „Tvoje články jsou skvělé a už nikdy nebudeš dušen v žádné malé rubrice.“ Bavil jsem se o tom s Mikrem a ptal jsem se ho: „Ty vole, vždyť jsme kámoši a tohle už je vyloženě osobní. Ten týpek nadává na moji rodinu a ty budeš psát do jeho časopisu?“ On mi říká: „No víš co, ale on mi dává prostor. Scéna je rozdělena na dva tábory a já chci dělat něco i v rapu. Chci rapovat, nahrát další desku a vím, že mi tohle pomůže, že mi to dodá kredit u lidí, kteří by mě jinak nikdy nebrali. Já nechci přestat psát pro tvůj časák, ale chci oslovit i ty lidi na druhé straně barikády.“ Tady si to taky dokážu nějak vysvětlit, ale co Kato, to nevím. Pamatuju si ale, jak mi vždycky říkal: „Co blázníš, on je beefmaster, ale nebere to vážně. Ve skutečnosti je to jen taková prdel.“

Jenomže prdel to přestává být v momentě, kdy máš za sebou smečku prcků, kteří to berou jako křížovou výpravu, kteří mají pocit, že se jdou prát a zemřít za spravedlivou věc. Ale přitom ten, který je tam dovedl, to bere jako legraci, že vlastně o nic nejde? Ale jde. Jak jsem ti říkal na začátku, že se o lidech dozvíš nejvíce v momentě, kdy jsou v polonepříčetném stavu, tak to je to samé. Na co nadávali u nás, to ve skutečnosti mluvili sami o sebě. Když o nás říkali, že jsme sekta, tak jaká my jsme byli sekta? Jaké chování sekty jsme kdy vykazovali krom toho, že když vyšla deska Rigor Mortiz, tak jsme si jako parta okolo říkali Seccta Rigor Mortiz? Vždyť to oni jsou blázni, kteří nepoužívají vlastní rozum, ale řídí se heslem: „Jdeme všichni sborem za tím prvním volem“. My tady máme šéfa, aby za nás myslel. Protože v podstatě ti nejsou schopni vysvětlit, proti čemu pochodují. Oni říkali, že jste sráči, tak my jdeme proti vám.

Oblíbený argument byl přece ten, že jste vždy dávali prostor nezajímavým a nekvalitním záležitostem, že jste jednoduše propagovali sračky.

Nemyslím si, že jsme kdy tlačili nějaké sračky. O všem, co jsem kdy udělal, jsem byl v tu chvíli bytostně přesvědčený. Mé svědomí je v tomhle blankytně čisté. Jediné, co se pak stalo, že jsem se zbavil toho svého ortodoxu z mladých let. Když se podíváš na ty časáky, tak poslední opravdu undergroundový cover byl Madvillain. Jak už jsem říkal, tehdy jsem došel k tomu, že nehodlám nikomu diktovat, co je dobré a co je špatné, ať si to lidi utříbí sami. Pokud do mě nikdo neprudil tehdy, kdy se do toho prudit dalo, kdy se dalo prudit do toho, že ten časák má klapky na uších a jde jen jedním směrem, že se zaměřujeme pouze na undergroundový rap a nedáváme prostor mainstreamu a R&B, a prudí do toho v době, kdy už to tak dávno není, tak ať se na mě nezlobí, ale to mi připadá nejsměšnější.

Navíc další argument, který jsem si vyslechl víckrát, že někdo „nad věcí“ hodnotil náš časák a předhazoval nám, že jsme sráči zakopaní v devadesátkách a undergroundu, že tohle nikoho nezajímá a takhle to už dávno není, přičemž mi to říkali lidi, kteří rapu nerozumějí a vůbec pro mě nebyli partneři v diskusi nad muzikou. Zkrátka že nesledujeme aktuální trendy. To je ale zvláštní, protože když si uvědomíš, že grimem počínaje, bailey funkem konče, tak my jsme byli první v Čechách, kdo o tom psal. Když se v Boombapu modlili ke crunku, tak my jsme měli rozhovor s Chamillionairem. Když oni se zabíjeli nad nějakým videoklipem, já s jeho autorem dělal rozhovor. Takže ani z tohohle nemám žádný mindrák. Já se nebojím nových věcí. Devadesátkový rap neposlouchám, ale mám ho rád. Když jsi šéfredaktor hudebního časáku a píšeš recenze, tak jen těžko můžeš poslouchat něco staršího.

Opravdu jsem nepřišel na nic, co bych měl udělat špatně. Jasně, byly tam dílčí věci, zezačátku amatérská grafika, jazyková úroveň některých článků, ale vždy to vycházelo z toho, jaká byla v tu chvíli aktuální laťka psaní o rapu. Já si myslím, že Bbarák vždy tuhle laťku stanovoval. A pokud je dnes ta laťka tam, kde je, tak je to jistě naše zásluha. Přece jenom je rozdíl udělat osmdesát jedna čísel časopisu a čísel deset.

Potom se ještě terčem kritiky stalo přidávání cédéček k časopisu. Jak to vlastně bylo a o co šlo?

Tohle byla Lumírova (hip-hop.sk) teorie, kterou napsal jednou do diskuse na Boomapu k článku, ve kterém se řešilo, proč se na Slovensku prodávají cédéčka, zatímco v Česku se neprodávají. Ta jeho teorie byla jednoduchá, že Bbarák tlačil na to, aby se vydávaly mrdky, aby měl co přibalovat ke svému časopisu, proto lidi ztratili důvěru v český rap, který se zkurvil, a proto se už ta důvěra nedá získat zpět. Tento argument je samozřejmě úplně pochybný, protože to přece nedává žádný smysl. Jak já jsem mohl z pozice šéfredaktora časopisu tlačit na někoho, aby vydával sračku? To opravdu má někdo představu, že jsem jel za někým do studia a říkal jim, že za týden potřebuju nějaké cédéčko a že bych ho chtěl přidat k časáku, tak ať to rychle natočí? Časopis reflektoval to, co se na scéně dělo, a stejně tak to bylo s cédéčky. To je to samé jako v případě kompilace Lyrik Derby, která má vypovídající hodnotu o úrovni českého rapu. Že je bídná ta kompilace? No tak asi je bídný i český rap, tak se s tím srovnejme. Já jsem nikoho do vydávání netlačil. Samozřejmě jsem se s lidmi domlouval třeba rok dopředu, že pak bychom tu desku vydali, ale když si vezmeš, že se deska Indy & Wich zpozdila skoro o rok, tak je jasné, jak to bylo.

Ostatně víš, koho to byl nápad přidávat cédéčka k časáku? To byl Orionův nápad. Volal mi, že vydávají Repertoár, že bychom ho mohli dát k časáku a že bychom mohli udělat to, že by to CD bylo společně s časákem levnější než samotné cédéčko v obchodě. Byl to nejlevnější a nejrychlejší způsob, jak to dostat mezi lidi. Nehledě na to, že se často nedalo koupit nikde jinde až na pár mejdanů a skateshopů. S časákem se prodávali dobrá cédéčka i špatná cédéčka, taková céda, jaká tady vycházela.

Mluvíme stále o internetu. Měl tenhle spor nějaký reálný odraz?

Jak jsme do toho byli tady v Praze strašně zažrání, když byl ten beef opravdu intenzivní, nebo alespoň naše vnímání bylo velmi intenzivní, tak jsme měli takový pocit, že to všichni, co mají rádi rap, děsně řeší. Že neřeší nic jiného, že tohle je největší otázka jejich života. Pak jsme vyjeli na mejdan mimo Prahu a nikdo pomalu ani nevěděl, že se něco takového děje, a ti, kdo to věděli, tak jim to bylo u prdele. Když to řeknu obrazně, tak nás prudilo dvacet lidí zpoza klávesnic, ale mně se nikdy nic nestalo, mně se nikdo nikdy nedotkl, mně nikdo nikdy nic neřekl, na mně se nikdo nikdy křivě nepodíval. Přitom když jsem měl jet mimo Prahu, tak jsem měl pocit, že kvůli těm dvaceti týpkům, kteří dštili oheň a síru na internetových diskusích, mě na mejdanu lidi rozcupují. Já přijdu, a nestalo se nic. Procházím mezi lidmi, zaslechnu, že to šumí, ale nic. Když už mě někdo oslovil, tak mi řekl: „Nazdar, ty jsi Affro z Óčka?“ Chtěli se se mnou vyfotit nebo mi něco říct, ale maximálně se někdo někde najebal a něco na mě přes rameno kamaráda zakřičel, ale to je fakt to nejhorší, co se mi kdy přihodilo. V reálu totiž z toho, co proběhlo na internetu, nic nebylo.

Nicméně minimálně vliv na spoustu kapel a jiné lidi na scéně činné to mělo. Proč by to jinak stále přežívalo mezi lidmi?

Já mám v současnosti pocit, že to přežívá proto, že do nás prudí Hugo Toxxx, a že to nikdo jiný neřeší. Mám pocit, že to neřeší ani Phat, kterého jsem potkal na festivalu v Ústí nad Labem v backstagi. Já čekal, co se stane a nestalo se nic. Akorát přišel za mnou, beze slova mi podal ruku, podíval se do kočáru na našeho syna, ukázal mi palec nahoru, symbol obecně známý jako jedna nebo jako dobrý, a odešel. To bylo celé. Nic mi neřekl, jestli někomu něco vyprávěl, nevím, ale neměl jsem z něj pocit, že by měl se mnou problém.

S Orionem jsem neměl nikdy v životě žádný problém. S Lavorem nevím o tom, že bych s ním měl někdy v životě nějaký problém až na to, že se mi nelíbila jeho deska, ale jinak jsme nikdy neměli žádnou zásadní neshodu. S Indym jsem nikdy neměl problém, s Wichem jsem nikdy neměl problém. S Vladimirem jsme měli problém, ale to jsme si vyříkali a nemáme problém. Co se týče Bigg Bossu, tak tam nemám jinak problém vůbec s nikým. Vlastně mám problém akorát s Hugo Toxxxem, a to ještě já nemám problém s ním, ale on má problém se mnou. On přijede na můj festival, začne na mě hlásit z pódia a tak dále, což je pro mě úplný vrchol hulvátství a ubohosti, somráctví a nasrání si do huby tak, že nic horšího snad ani nemůže existovat.

Pak jsou tu samozřejmě lidi, kteří mě nesnášejí, typu DBS, o kterém paradoxně vyšlo asi nejvíce článků na Bbaráku, a pak ani nevím. Já ani nevím, jaký problém má se mnou Druhá strana. Jestli za to, že jsem víckrát napsal, že Miky Mora neumí rapovat, což je něco, za čím si stojím, že pokud někdo narapuje celou desku dvojhlasně a na třetím albu se teprve učí rapovat, tak se není o čem bavit. H16, která rapuje o tom, že rapuje, jak rapuje a nikdo vlastně neví, o čem rapuje, to je H16. To je Kardinál Korec, který rapuje o tom, co by s tebou měl dělat jeho rap, ale on to s tebou nedělá. Ten je nasraný, že to někdo vyslovil nahlas, tak ať je. To mi vůbec nevadí. Ona totiž existuje jistá teorie o hudební žurnalistice, která říká, že se pozná, jak dobře píšeš, podle toho, kolik lidí tě nenávidí. El Nino mě možná aktuálně nemá rád kvůli recenzi na jeho desku a soudě dle vzkazů na internetu a smsky, kterou mi poslal. Zvláštní je, že nemám problém s Jay Dieselem. Přitom myslím, že z recenze na jeho desku asi nemusel mít radost. Ale zase, na druhou stranu mám pocit, že jsem mu tím prokázal službu, protože jsem mu řekl něco, co mu jeho kamarádi neřeknou, něco, co potřeboval slyšet. Podle mě jsem tím splnil úkol hudebního kritika, který je, že recenze má odhalit slabá místa, což se mi myslím povedlo.

Obecně je pravdou, že největší problém s tím mají ti, co se snaží působit až moc tvrdě a sebejistě, přitom je to ve skutečnosti naopak. Vraťme se ale ještě na chvíli k tomu velkému beefu, který nakonec vyšuměl do ztracena. Zatímco na Boombapu pravidelně vycházely k tomuto tématu články, vy jste zůstávali až na pár výjimek potichu. Proč?

Svého času se toho dost chytal Kwéčko a chtěl se k tomu nějak vyjadřovat. Mně to ale přišlo zbytečné. Přišlo mi to pod mojí úroveň, čím se nechci nad někoho nějak povyšovat nebo tak něco, ale celé mi to připadalo jako hádka o přestávce ve čtvrté třídě o to, kdo je větší masér. Já se s nikým o to nehádám, já si dělám svoje a nechám raději za sebe mluvit svoji práci. Abych obhajoval někde absurdní věci, na to nemám čas. Navíc mi přišlo, že jestli ta situace má nějaké řešení, tak jen takové, že nebudeš přilévat olej do ohně. Necháš to být, protože to jsou tak ubohé urážky, že to nemá smysl vracet. Když o tobě někdo říká, že jsi buzerant, tak co mu na to máš říct? Já takhle nejsem vychovaný, já tohle neříkám. Já se s lidmi neperu, nevyhrožuju jim, nepomlouvám je.

Na druhou stranu je teď dobře vidět, jak se tahle nenávist v lidech zahlodala, zůstala uložená stranou v jejich hlavách, aby se pak při vhodné příležitosti zase dostala na povrch, což se promítá například do toho, že se lidé přidávají houfně do skupin jako Pure Bbarák Hate. Nemyslíš, že kdybyste se tomu více věnovali, tak by tomu tolik lidí neuvěřilo?

Hlavně je otázka, jaká je vůbec motivace těch lidí, co se do podobných skupin přidávají. Já tam nechodím, ale takové ty perličky mi vždycky samozřejmě někdo vyzobe. Když se někdo přihlásí do skupiny Pure Bbarák Hate a jeho zdůvodnění je: „Taky je nemám rád čuráky, protože kolikrát něco slíbili a ta kapela nepřijela. Třeba loni jsem jel na Kemp jenom kvůli Army of the Pharaohs a prý je nepustili do letadla. To jsou ale sráči.“

Tak jako na tohle se nedá nic říct. V pohodě, když mě za tohle chce někdo nenávidět, že opravdu Army of the Pharaohs opravdu nepustili do letadla, tak prosím. Já nelžu. Nemyslím si, že tím změním svět, ale když já něco osobně považuju za špatné, tak to zkrátka nedělám. Pokud někomu řeknu, že Army of the Pharaohs nepřijeli, protože je prostě nepustili do letadla, tak se to tak stalo a tečka. Pokud tomu někdo nevěří, tak se nedá nic dělat. Neexistuje nástroj, jak toho dotyčného přesvědčit. Já mu můžu říct, jak to bylo. On se může dohadovat, ale já znám fakta. A jestli všichni lidi tam mají podobnou motivaci, tak prosím. Můj názor je takový: „V pohodě, přihlaste se tam, nenáviďte mě, ale hlavně proboha nic v životě nedělejte, protože jenom tak v životě fakt nic nezkazíte!“

Já si vůbec nedělám nárok na to, že vše, co jsem kdy udělal, bylo dokonalé, skvělé a geniální, ale stojím si za tím, že všechno, co jsem kdy dělal, jsem se snažil dělat nejlépe, jak jsem uměl. Něco se povedlo, něco se nepovedlo. Tak to chodí. Nikomu nic vyvracet nebudu. Stejně tak vzhledem k aktuální situaci kolovaly takové výzvy, ať hlavně na B-Realovi nekritizujete pivo, protože by vám Affro nechal prostřednictvím security rozbít hubu. To je úplně překroucení situace a… to je těžké, budeme se teď bavit o téhle situaci?

Affro o střetu s Toxxxem na Hip Hop Kempu

Můžeme.

Když už se bavíme o tom, že tady máme uprostřed nějakou barikádu a dvě strany, tak myslím, že tuhle situaci neocenil vůbec nikdo. Na jedné straně lidé „na straně Boombapu“ psali, jaká to není pičovina, proč tam jezdí atd. Zase lidé na té „naší straně“ mě kritizovali, a připadalo mi, že jsem v jejich očích klesnul. Vyčítali mi, proč dělám takové symbolické gesto, proč podávám ruku někomu, kdo na tu ruku roky plive atd. Já nikomu ruku nepodával, nebylo to ode mě žádné gesto. Já jsem pozval Vladimira, který podle mě vydal skvělou desku a má zajímavou show, kterou jsem na Kempu chtěl mít, a patří podle mě aktuálně k nejlepším zástupcům českého rapu. Nebyl pro mě jediný důvod, proč ho tam nemít. Posbíral spoustu cen, lidi na to byli zvědaví atd. Pozval jsem Vladimira, hypemana a DJe Mikea Trafika.

Celá kauza má následující časovou posloupnost: Já volám Aleši Víškovi, manažeru Bigg Boss, a říkám mu, že chci Vláďu na Kemp. On byl překvapený a ptal se mě, jestli počítám s tím, že to bude stát hodně peněz. Já na to: „OK, řekni mi částku. Nebudeme o ní diskutovat. Já si ji napíšu do rozpočtu a tak to bude.“ „Dobře, když nebude problém v ceně, tak Vladimir jezdí s Hugo Toxxxem. Někdy jezdí s Lavorem, ale někdy i s Hugo Toxxxem.“ Já jsem mu řekl, že respektuju částku i to, s kým přijede. Já bookuju Vladimíra a kdo ho bude zdvojovat, je mi úplně jedno. On se domluvil s Vláďou, částka je vedlejší, ale nebylo to žádné hausnumero, ale normální cena, a že mají ještě jednu podmínku, aby to vystoupení bylo důstojné. Jejich obava spočívala v tom, že nebudou mít dobrý čas a že nebudou na hlavním pódiu. To mi připadalo jako dobrý fór, tak jsem mu vysvětlil, že Vladimir bude jedním z domácích headlinerů festivalu a že bude mít jeden z nejlepších časů na hlavní stagi. Takže jsme se shodli s tím, že mi ještě potvrdí, jestli přijede s Lavorem nebo Hugo Toxxxem. Pak mi volal, že přijede s Hugo Toxxxem, na což jsem mu říkal, že v pohodě.

Pak proběhla ještě jedna debata po koncertě Ghostface Killah mezi mnou a Vláďou, jenž mě požádal, abych Hugo Toxxxe vymazal z line-upu. Mně totiž v momentě, kdy mi Víšek volal, že přijede s ním, tak jsem to bral jako bernou minci, že dobře, bude tam, je to zajímavé jméno, tak proč ho tam nenapsat v podobě: Vladimir 518 + Hugo Toxxx & DJ Mike Trafik, která byla potvrzena. Vláďa mě pak požádal o to, jestli bych ho mohl vymazat, že my dva mezi sebou problém nemáme, ale že ho Hugo neustále prudí, že je napsaný na line-upu, jako by tam měl sólovou show. Že jeho sólová show stojí tolik a tolik peněz, a jelikož takové peníze nedostává, jede tam jako hypeman, takže nemáme žádné právo anoncovat jeho jméno v programu. Řekl mi, že je mu to úplně jedno, že do našeho sporu nezasahuje, ale pro jeho vlastní klid, aby nemusel poslouchat tyhle kecy, jestli bych to mohl vymazat. Já souhlasil, protože jsem ho tam napsal tak, jak mi to bylo řečeno, stejně tak jako u Vece byl jako hypeman napsaný Zverina. Čili jsem říkal, že v pohodě, plakáty jsou už sice vytištěné, ale pokud budeme tisknout další, tak ho tam nedáme a z webu ho vymažeme obratem.

Zkrátka jsem to neřešil, pozval jsem Vladimira, Hugo Toxxxe jako jeho hypemana. Předpokládal jsem, že bude mít dostatek zdravého rozumu, aby si na sebe nebral tričko „Affro je noha vod stolu“ a že bude tu hodinu koncertu držet hubu a nebude mít žádné kecy. Přijedu na Kemp a všichni se mě ptají, co jako ten Hugo tady. Tak já pořád dokola opakoval, že jsem nezval Huga, ale Vladimira a že respektuju jeho hypemana. Ptali se mě, jestli s ním budu něco dělat, ale co já bych jako měl dělat? Všichni řešili situaci, která nenastala. Já jsem spoléhal na jeho zdravý rozum a čekal jsem, že se nestane vůbec nic. Samozřejmě vím, že atmosféra byla vypjatá. Pár známých mi říkalo, že se Hugo nechával slyšet, že neví, jestli tam vůbec pojede, že na tom Kempu je jediné zajímavé to, jak všichni řeší, jestli tam bude nebo nebude, což si podle mě dost fandil…

Přijel tam, začal koncert, já byl samozřejmě zvědavý, jak to dopadne, i když to nebyla jeho Kempová premiéra, protože už rok předtím se tam nechal pokoutně propašovat bez pásky v kufru auta a vystupoval tam ve stanu s PSH. Prodával tam své cédéčko v backstagi, vyprávěl, jak je na Kempu krásně, a udělal piece Rok Psa – Kupuj CD. Přijel tam tedy i letos. Já šel se svojí ženou za hlavní pódium a čekal jsem, co se vlastně bude dít, jestli nic, sleze z pódia, podá mi ruku a bude vyprávět, jak je na Kempu krásně, nebo kolem mě jen projde schovaný za svými slunečními brýlemi. Takže začal koncert a po nějaké době v pauze mezi skladbami začal Hugo hecovat lidi, jestli tady je kurva vůbec někdo. To několikrát opakoval a lidi křičí a křičí. Pak řekl něco v tom smyslu jako: „Taky je tady mezi váma jedna zkurvená vlasatá krysa. Jak se ta blonďatá čubka jmenuje?“ Něco takového. To opakoval, až lidi začali řvát moje jméno. To mě samozřejmě nasralo. Nasralo mě to tak, že jsem měl rudo před očima, ale nakonec jsem si řekl, že v pohodě, nebudu to řešit hned, není to věc, jejíž řešení by patřilo před zraky nějakých patnácti tisíců lidí, kteří přijeli na náš festival, a ta poslední věc by byla vzít kolík od stanu, běžet na pódium a něco tam tropit.

Nicméně jsem to slyšel a nebudu se tvářit, že jsem to neslyšel. Beru to jako nasrání na moji hlavu, které už prostě nehodlám tolerovat. Tak jsem tam stál, a protože nejsem žádný bitkař, tak jsem zcela upřímně řešil, jestli mám jako shánět někoho, kdo je schopný mu zlámat obě nohy, nebo co jako ze sebe mám vlastně dostat za reakci. Poslouchal jsem u toho, jak hlásí, že můj časák smrdí, což je celkem vtipný moment, protože říkat na festivalu, který mám do hodně velké míry na starost i já, a hrát tam za peníze a pak si o patnáct minut později jít pro peníze, které asi nesmrdí. Nemluvě o tom, že vůbec vystoupit na festivalu, který systematicky roky pomlouvám, je taky hodně vtipný. Já to od něj beru jako největší nasrání si do huby, kterého je člověk vůbec schopný. Osobně to beru jako své velké morální vítězství, že se takhle úplně ztrapnil a shodil. Tak jsem chladnul a říkal si, dobrý, vždyť to vlastně nemá smysl. Nechám mu tady rozbít hubu? To není můj způsob řešení věcí. Na druhou stranu nebylo to o nějakým ideovým sporu, ale o tom, že mě urazil. Urazil mě na festivalu, pro který dělám pro devadesát devět celých devět procent lidí nepředstavitelné penzum práce, na festivalu, kde padám únavou na držku a kde to poslední, co bych chtěl poslouchat, je, jak mě nebo ten festival někdo haní.

Přemýšlel jsem, jak vlastně se k tomu mám postavit, abych sám pak před sebou nemusel plivnout do zrcadla. Ty jeho hlášky slyšela moje máma, táta tam naštěstí nebyl a brácha spal v autě, takže naštěstí tam nebyl nikdo, kdo by měl hájit moji čest. Postavil jsem se na pódium, když ten koncert končil, a čekal, až se mistr Hugo uráčí, a čekal, co se vlastně stane. Přišel, čumí na mě, já mu říkám: „Nazdar!“ On pozvednul oči za svými slunečními brýlemi, řekl: „Zdovolením!“ A tvářil se jako by se nic nestalo a chtěl kolem mě projít dolů. Já říkám: „Jak zdovolením, ty čuráku, co si o sobě myslíš ty sráči?“ On na to, co děláš. Tak jsem ho chytil za tričko, začali jsme spolu lomcovat, já na něj řval těžko artikulované hlášky, že je čurák, že se asi posral, kdežto on mi říkal, že jsem zmrd a hajzl a srab. Já jsem se mu smál do ksichtu s tím, o čem to jako doprdele mluví. On na mě vyrukoval s tím, že z toho přece nebudeme dělat žádnou show. Tak žádnou show jsme z toho nedělali. Chvilku jsme tam spolu vzájemně třásli, drželi jsme se za klopy jak v oldschoolový bitce v Bylo nás pět. Pak jsme se pustili, on sešel dolů, já se úplně třásl, jak jsem byl nasraný. Moje žena dole brečela a společně s mými známými mi říkala, ať jdu odsaď. Nic jsem neplánoval, tak jsme se sbalili a šli na produkci a nic dalšího jsem neviděl.

Variantu, která je otištěná na Boombapu, tu Vladimirovu verzi asi všichni četli. Verze Babsova je taková, že přišel k Hugo Toxxxovi a ptal se ho, jestli je rád, že hraje na tomhle festivalu. On řekl, že není, načež mu řekl, ať se sebere a táhne odsaď. Hugo na to, že ne, že půjde, až se mu bude chtít. Radek na to, že ne, že se sbalí hned teď a půjde. To se zopakovalo asi čtyřikrát. Potom teda Babs řekl, oukej, zavolal sekuriťáky, ať ho vyvedou z areálu. Nevím, co mu vyhazovači udělali nebo neudělali. Přijde mi to jako adekvátní řešení takové situace, nepřijde mi to jako akce, která by měla vyvolávat nějakou reakci, jako akce, která byla od Toxxxe naprostým úletem. V noci po celém incidentu, kdy se Vladimir popral s Babsem a kde Hugo dostal nějaké kolečko od sekuritky, mi přišla smska od Vladimira, že ho to mrzí, že žádný problém nechtěl a že se můžeme sejít a můžeme si to vyříkat.

Jak jsem říkal, že s Vláďou nemám žádný problém, neberu to tak ani teď. Jediný problém, který existuje, je problém Hugo Toxxxe, který podle mě existuje pouze v jeho hlavě. Já ani nevím, co by měl být ten reálný základ toho problému, fakt netuším. Nevím, jestli tímto umřel, anebo do něj bylo fouknuto a teď se rozhoří ještě víc. Pro mě to bylo úplně zbytečné divadlo. Štve mě, že jsem musel něco takového poslouchat na fesťáku, pro který dělám to, co dělám. Sere mě, že to tam musela slyšet moje máma. Sere mě, že po tom festivalu, který se podle mě neskutečně povedl a byl lepší než všechny předtím, že mám teď z některých reakcích pocit, že největší událostí nebylo to, že si lidé v Česku mohli po sedmnácti letech od vydání zaskákat na Jump Around, což bylo nevídané pogo, o kterém jsem si jistý, že už nikdy v životě neuvidím, ale tohle extempore.

Dotýká se tě kritika?

Já ve všem, co dělám, se vždy snažím ze sebe dostat to nejlepší, takže mám v tomhle čisté svědomí. Samozřejmě je možné, že se něco nepovede. I letos se tam stala spousta bot. Ozvala se nám máma jednoho kluka, která nám poslala dlouhatánský email, že kluk celou dobu šetřil, aby si koupil VIP a setkal se svými oblíbenci a nechal si podepsat cédéčka. Dávala nám hroznou čočku, ale na konci uvedla, že nám na druhou stranu hrozně fandí, že syn neví, že píše, ale že ji volal a je z toho hodně zklamaný. Tam vzniklo takové částečné nedorozumění, že někteří lidé si asi mysleli, že když si koupí VIP pásku, tak budou mít přístup k Method Manovi. To samozřejmě je hloupost. Na webu byl přesný výčet privilegií, co ta VIP páska má. Letos byl velký problém s páskami. Pravda je taková, že v momentě, kdy jsme měli otvírat, tak jsme teprve jeli pro pásky, takže vznikaly fronty a dále se to s námi táhlo. Každý den jsme museli jezdit pro další várky, z čehož pramenily další problémy. Určitá část té kritiky se zakládá na zcela reálných věcech. Nám nezbývá než sklopit uši a říct: „Ano, posrali jsme to a pokusíme se to pro příště napravit.“

Na druhou stranu spousta těch věcí jsou úplné nesmysly, například co se týče počtu ToiToiek. Existují určité tabulkové hodnoty, na kolik lidí připadá jedna ToiToika. Na Kempu byly ty ToiToiky naddimenzované, bylo jich tam mnohem více, než je potřeba. Jsou věci, které umíme ovlivnit, a jsou věci, které ovlivnit neumíme. A pokud se třeba objeví v nějakém časopise srovnání produkce Rock for People a Hip Hop Kempu, přičemž Rock for People v pohodě, kdežto Hip Hop Kemp v prdeli, tak na tom asi něco bude, když tu technickou produkci dělají ti samí lidé v tom samém prostoru, který patří Babsovi, který jej dokonale zná a udělal tam neskutečné věci. To přece lidi musejí vidět, že tam jsou cesty vysypané pískem, že je tam natahané veřejné osvětlení a pevný rozvod elektriky, že tam jsou pevné bary, že tam nejsou fronty, že je tam jeden rok protihlukový val a druhý rok na něm protihluková palisáda a uprostřed nějaká tribuna. To tam přece nevyrostlo samo, to asi někdo udělal, a to, že tam jsou sprchy, které na jiných festivalech nejsou, tak tam je přece vidět nějaká snaha přinést lidem vyšší standard.

Samozřejmě se to někdy nepovede. Dosáhnout dokonalosti je nemožné. To je fatamorgana třepetající se na obzoru, ke které se upínáš a snažíš se k ní dojít, ale nikdy k ní nedojdeš. Myslím, že navzdory tomu všemu to letos bylo úplné minimum, co se mohlo pokazit. O to více mě pak mrzí, když o mně mí kolegové novináři napíšou, že to bylo v prdeli, protože novinářské akreditace byly problém. Podle mě jdou tímto za rámec toho, jaké je jejich poslání. Mají zprostředkovat zážitek z festivalu, jaký ho měl řadový návštěvník. Kdybychom jim dali v backstagi láhev whisky, tak to přece neznamená, že to byla super akce. Tam se přece festival neodehrává. Ten se odehrává na pódiu a pod pódiem a všude tam, kde se pohybují lidé, kteří za něj zaplatili. Já se samozřejmě všem novinářům omlouvám. Je mi jasné, že tam probíhaly zmatky, ale to se stane vždycky a letos to vlastně bylo celkem v pohodě.

Říkáš, že se Hip Hop Kemp povedl. Nebylo tam letos ale nějak méně lidí?

Bylo, citelně. Loni tam bylo osmnáct a půl, letos patnáct. A až mě překvapilo, jak byl ten rozdíl znát na každém kroku. Areál byl sice jinak poskládaný, ale i tak bylo vidět, že už se mezi stánky nevalí takové davy. Nejvíce to bylo vidět při koncertech headlinerů. Když třeba hrál Method Man, kterému skákalo cédéčko, a já jak nesnáším trapasy, tak jsem musel odejít, a nepotkali jsme vůbec nikoho, bylo to úplně prázdné, a to ten kotel se mi zdál větší než kdy předtím. Asi bylo letos více lidí, které opravdu zajímá rap. Bylo tam méně lidí, ale na druhou stranu můžu pořád za pořadatele říct, že jsme spokojeni. Patnáct tisíc lidí je na hiphopový festival v České republice stále krásné číslo, a mimochodem je to více, než bylo na Splashi.

Jestli se počet návštěvníků bude dále snižovat, to je otázka. Já to beru tak, že se spíše dostáváme na ty reálné hodnoty. Já si myslím, že ty ročníky, kdy jsme byli na dvaceti tisících, jim neodpovídaly. Když jsme se bavili o roce 2003, kde bylo pak sedm a půl tisíc lidí a byli tam snad všichni hiphopeři z Čech, tak to bylo to reálné číslo. Takový je podle mě reálný počet lidí, kteří mají v Čechách rádi hip-hop natolik, aby kvůli němu jeli na festival. Pokud tam pak bylo více lidí, tak proto, že se z Hip Hop Kempu stal evropský a český fenomén. Mluvilo se o tom, jaká tam není atmosféra, jak je to jedinečný festival svého druhu. Zkrátka tam jezdili i lidi, kteří hip-hop neposlouchali, na žádný jiný hiphopový festival by nejeli a celkově s ním neměli nic společného, ale jeli na Hip Hop Kemp jako na fenomén. Určitou dobu bylo in jet v létě na Hip Hop Kemp, což už pominulo, a lidi, kteří to chtěli vidět, už to viděli. Navíc si myslím, že nám moc neprospělo, když byl pak náš festival terčem různých médií a negativních kampaní, které to tam líčily daleko horší, než to ve skutečnosti bylo.

Lidi ubyli, ale nevidím to nijak černě. Patnáct tisíc lidí není žádná tragédie, jsem optimista a myslím, že to bude dobré. Mně třeba letošní Kemp strašně nakopnul. Mně jako dramaturgovi přišel hodně zásadní tím, že jak se několik let snažíme, aby to nebyl ortodoxně hiphopový festival, ale aby tam získaly prostor i spřízněné styly, tak ty si tam letos našly cestu i na hlavní pódium. To, že tam vystoupila Lady Sovereign s koncertem, který asi mnohem více připomínal Sex Pistols než hiphopovou kapelu, je pro mě hrozně zajímavé. Nebudu hodnotit, jestli to bylo špatné, nebo dobré. Pro mě to bylo super, zajímavý zážitek, a jsem rád, že to vyvolalo patřičné reakce, ať už pozitivní, nebo negativní. Překvapilo to nicméně úplně všechny. Jsem rád, že tam byl Adam Tensta se svým elektrorapem. Jsem rád, že tam byli U-N-I se svým hipster rapem. Jsem rád, že tam byl muzikant B.o.B. a tak dále. Pro mě je totiž největší ocenění to, když někdo přijede na fesťák, zná spoustu jmen a spoustu jich nezná, odjede z něj a řekne: „Super, tohle jméno jsem neznal, nic jsem od něj nečekal a zabilo mě.“ Tohle je důležité. To, že moje práce rozšířit někomu obzory za něco stojí, že dokážu přitáhnout lidi, kteří jsou zajímaví, a to se podle mě povedlo. Stejně tak, když vyleze Planet Asia, což je pro mě pořád pojem nezávislého rapu, na pódium a první, co řekne, je: „Viděl jsem tady B.o.B.ho. Viděl jsme ho poprvé v životě a ten chlápek mě kurva zabil.“ Tohle mi udělá radost a vím, že jsem svou práci odvedl dobře.

Narazili jsme na problematiku médií. Kdybys měl zhodnotit roli těch nehiphopových od naprostého začátku k dnešní době, jak by to vypadalo?

Ta jsou stále úplně mimo. Jejich problém spočívá v tom, že jsou nucena naslouchat někomu a slyší to pouze z jedné strany. Ona sama to nezažila, nebyla u toho, neví, jak to bylo, a nedávají prostor druhé straně. To je samosebou amatérismus, kterého jsem se i já párkrát dopustil třeba v případě Patricka a Magee, nicméně já jsem alespoň schopný si uvědomit, že jsem tu chybu udělal. Jak je možné, že média nepřišli na to, že 20 Ers neoslavuje dvacet let českého rapu? Jak je možné, že ve všech rádiích tenhle nesmysl opakovali? To mi připadá šílené, že si toho nikdo nevšiml. V roce 1999 vyšlo album Manželé Kamufláž 1984 vs. 1999, a kdyby to ti lidé znali, tak vědí, že tehdy měl hip-hop patnáct let, takže jak to v roce 2008 mohlo být dvacet let? To je přece úplně legrační.

Hip-hop v krizi aneb jak jsme na tom?

Nejskloňovanější téma současnosti je určitě krize v hip-hopu. Co myslíš, je to tak? Potýkáme se s krizí?

Určitě a myslím, že už bylo na čase. Myslím, že to bude mít takový ten samoočišťující efekt, protože tady existuje spousta kapel, které nemají způsob, jak by obhájily nárok na vlastní existenci. A když tyhle kapely přestanou existovat, zaplavovat éter svými špatnými skladbami, pročistí se řady a bude to lepší. Stejně jako každá muzika se i hip-hop pohybuje po sinusoidě nahoru a dolů. Český i slovenský hip-hop mi už dlouho přišel jako uměle přefukovaná bublina, tak ta bublina teď splaskává. Jsme na cestě dolu a víme to úplně všichni. Desky se neprodávají, lidi nechodí na koncerty. Co jiného by se asi ještě mělo dít, abychom se shodli, že to jde dolů? Otázka je, jak dlouho to bude trvat a jestli vůbec ještě přijde ta cesta vzhůru. Já myslím, že přijde, ale lidi musí začít dělat novou a lepší muziku. O tom to celé je.

Podle mě od doby Prahy od PSH v rámci českého hip-hopu nevznikl žádný opravdový hit. Tady není jedna jediná skladba, která by se dala pustit v rádiu. U českých rapperů mám pocit, že se přehnaně tlučou do prsou, jak jsou mainstream, ale jaký mainstream jsou? Na kterém nehiphopovém fesťáku hrají krom toho, že občas někde je menší zastrčená stage na nějakém multižánrovém festivalu? Pořád ty kapely nepatří do všeobecného povědomí o muzice. Stěžujeme si, že jsme kytarová země, ale vždyť přece každá země je kytarová země. Všude na světě je rock největší hudební žánr, nejen v České republice, kde je to možná trochu extrémní. Když přijedeš do Anglie, tak tam Jay-Z headlinuje na Glastonbury. Dokážeš si představit, že by PSH headlinovali na Rock for People? To absolutně neexistuje, vždyť oni tam ani nehrají.

Všichni by teď měli vystřízlivět ze svých snů, že jsou mainstreamovými hvězdami, a trochu na sobě máknout. Já doufám, že tahle situace je dokope k tomu, aby něco pořádného udělali, když už je k tomu nedokopalo nic jiného. Když tady největší kapely vydávají jednu desku za pět let, tak to je podle mě málo. Přijde mi, že se tady nic neděje, a pod mřížkou „nic“ to už tak dlouho fungovalo jako nastavovaná kaše, že už to dál není udržitelné. Když si vezmeš, že někdo vydá jednu desku za pět let, a přesto jezdí dva koncerty za víkend, tak jak dlouho může něco takového fungovat?

Ono je to stejně jedno. Protože i když ty kapely vydají desku, která nestojí za nic, tak si toho nikdo nevšimne. Nenajde se nikdo, kdo by to otevřeně řekl, zatímco všude na hudebních webech typu Musicserver je to vychváleno do nebes.

Na Musicserveru? Tak ať. Pak uspořádá webová stránka Bandzone.cz festival a přijde na něj sto padesát lidí, přitom tam hrají lidé, kteří mají tisíce a tisíce internetových fanoušků. Internet je matrix, virtuální svět, který nemá v podstatě žádný reálný odraz. Je to nástroj, který se dá dobře využít. Je to prostor, který má skvělé možnosti. Ale to je všechno. Nikdo by ho neměl přeceňovat. To je to samé, jak jsem ti říkal, že jsem na základě dvaceti komentů měl pocit, že mě nenávidí celý svět, a pomalu jsem začínal být paranoidní, že mě někdo klepne v tramvaji. Pak vyjedeš za Prahu, lidi se s tebou chtějí objímat a fotit a nikdo o tom nic neví a nic takového neexistuje. Nejmíň, čemu věřit na světě, jsou internetové diskuse a ankety.

A možná proto je to tak v prdeli. Protože když existují promotéři, kteří udělají abecední seznam všech kapel, co znají, a pak to dají jako anketu a podle výsledků některou pozvou, tak o čem to je? Kolik asi lidí tam hlasuje, aby to alespoň částečně odpovídalo realitě? Zase existuje taková teorie, že se lidi od počátku věků dělí na otroky a otrokáře. Ti lidé, kteří jdou cestou průzkumů veřejného mínění, tak jsou ve svých hlavách pořád otroci. A pokud tady budeme mít jenom otroky, tak se nikam nepohneme.

Je potřeba jak u těch kapel, tak u promotérů snažit se předběhnout dobu, přijít s něčím, co nezná každý Pepík. Teprve pak se můžeme někam posunout. Je třeba, aby vyšel nový Toxic Funk nebo HDP, něco přelomového, zkrátka něco nového, protože lidi obecně nebaví poslouchat dokola to samé. To se opotřebuje, oposlouchá a omrzí. Jak říká Moja Reč: Co tu máme za kapely? Jenom ty, které recyklují něco, co dělá někdo jiný, a když už recyklují to, co ani v originále není dobré, tak je to v prdeli. Přesně to se děje. Je třeba, aby lidé měli dobré vzory, dávali si vysoko laťky a snažili se ze sebe vydat to nejlepší.

Hip-hop je asi jako všechno na světě především určován principem akce a reakce. Myslíš, že se teď můžeme dočkat opačného trendu? Že po všech těch čubkách, penězích, drogách a nekonečných parties dostane prvořadé místo v textech i přístupu rozum?

Já myslím, že to kolečko jsme ještě úplně nedoopsali. Předpokládá, že pokusy s hliníkovými ráfky na vytuněné škodovce ještě nejsou dotažené do úplného extrému. To se ještě chvíli určitě bude dít a pak se to zřejmě vrátí k tomu, u čeho to začalo. Když se koukneš na světový hip-hop, tak se dá celkem odvodit, jaký další průběh by to mohlo mít. V Americe už pár let jede revival osmdesátých let. Tady žádný osmdesátkový sound nikdy nebyl. Nečekám, že by tu vzniklo něco, co by připomínalo Manželé. Myslím, že to bude asi, jak říkáš, že by se lidé mohli vracet k tématům a textům, jaké se tu dělali v devadesátých letech. Ostatně, co jiného by mělo přijít?

Anebo tím, jak je dnes scéna roztříštěna, tak už nic dominantního nepřijde. Akorát tady bude hodně skupinek, které si budou žít pro sebe, bez nějakého hlavního tahouna.

Když Rytmus vydal Bengoro, tak já jsem v životě nepotkal nikoho, kdo by mi řekl, že je to sračka. Znám lidi, kteří ho bytostně nenávidí nebo si z něj roky dělali prdel, ale když ta deska vyšla, byla tak silná, že nikdo nedokázal nic říct, ať už si o něm předtím myslel cokoli. Jasně. To, co říkáš, je do jisté míry pravda, že je těžké oslovit takhle roztříštěnou scénu, ale myslím, že to jde a že když někdo natočí něco, co bude opravdu dobré, tak to půjde. Kato teď dělá na nové desce, a pokud si nechá udělat nové zuby a nebude znít jako sedmdesátiletý šišlavý rapper, tak myslím, že to by mohlo být ono. Taky si myslím, že by celá tahle ta větev jako BPM mohla nabrat na síle. Na druhou stranu si myslím, že tahle roztříštěnost je vlastně v pohodě, že je dobře, že je tady alternativa, že existují nějaké proudy a ne jedna kapela, ke které všichni vzhlížejí a dělají chtě nechtě jenom nějakou odpověď na ni. A konečně přijde ta pestrost, která tady vždy chyběla.

Je ale česká scéna dost velká na to, aby taková roztříštěnost mohla vůbec fungovat?

Není, ale jde o to, že kluci z malých vesnic si musí uvědomit, že jak se jejich táta dře celý život, aby jim vydělal na kalhoty, tak to, že oni vydají tři dema, jejich život zřejmě nezmění a hvězdy to z nich neudělá. A už vůbec jim rap nevydělá na bydlení v haciendě a na dovolenou na vlastní jachtě. Je potřeba být realista. Žijeme v malé zemi, kde jsou stovky skvělých hudebníků, kteří umí úžasné věci na své nástroje, ale přitom hrají za pivo, protože je to baví. Zbytečně tady vzniknul kult rapové hvězdy a rozšířila se představa, že je úplně jednoduché se jí stát. Přitom komu to doopravdy vychází, kolik lidí je tu schopno živit se rapem?

Naopak mně připadá super, že zde existují projekty, kterým tohle všechno dochází. Jsem rád, že tady jsou nějací Gembrz Reprz, kde týpek, co hraje v divadle v Ústí nad Labem a vůbec nemá představu, nebo mi to alespoň tak připadá, že by se měl rapem živit, ale je to hobby, které ho baví, a tak se mu věnuje, něco dělá a nevymlouvá se na to, že to není jeho zaměstnání. Natočili vtipnou, zajímavou, jinou desku, i když jsem ji ještě pořádně neslyšel. Na koncertech provozují jakési spojení s tím divadlem, kostýmy a blbostmi, což je pro mě způsob, jakým by lidi měli uvažovat. Je třeba přijít s něčím osobitým. Když existuje deset kapel a jedna kopíruje druhou, tak je to ubohé. Když mají problém uživit se rapem v Německu, tak jak to někdo může čekat tady? Je velký mýtus, že každý může být rapper, a je ještě větší mýtus, že každý může být úspěšný rapper. Ne každý je Honza Železný, aby hodil světový rekord.

Na druhou stranu je zde nemálo rapperů, kteří rozhodně nestrádají. Hrají spoustu koncertů, ze kterých mají nadstandardní peníze, oblečení dostávají zadarmo atd. Ve skutečnosti si žijí nad poměry, když to srovnáme například se scénou v Německu nebo i v Americe. Takže? A myslíš, že se ty změny na scéně dotknou i těchto prvoligových zástupců?

Přesně. Tady funguje ten syndrom čecháčkovství stěžovat si na to, jaké to tu máme, jaké je to tu malé, jaké je to tu blbé. Ale sakra když sem přijede kapela odkudkoli na světě a ukážeš jim na myspace, kolik má lokální rapová kapela koncertů, tak zírá a nechápe, jak je to možné. Většina rapperů ve světě dělá vedle toho normální džob. Dvakrát za rok jedou na turné na deset dní, kdy mají devět koncertů, a to je celý jejich rapový život. Spousta kapel u nás vedle toho řeší sponzora na oblečení ještě dřív, než nahraje muziku, která by někoho zajímala a světe div se, pokud dokážou napsat nějakou dostatečně oslavnou tiskovku sami na sebe, dost často jim to vyjde. Opravdu málokdo to má jako Vec, který říká: „Stojím tu ve značkových gatích, ale ne kvůli nim, přišli jsme vás ukázat náš značkový rým.“ Krize se dotkne i první ligy, už se jí dotýká, i na prvoligové koncerty chodí méně lidí, ani prvoligových koncertů už není tolik, jako bývalo, a co vím, řeší kapely úbytek honorářů jejich zvyšováním. Jak dlouho ještě tenhle domeček z karet bude stát, to si odhadnout netroufnu. Je pár rapperů, kteří se jistě chytí i v jiném oboru a dříve nebo později na to dojde. Ty, co nic jiného neumí, čekají myslím smutné konce.

Hip-hop a peníze? Dlouhou dobu se dělalo, jako že neexistují, a teď čelíme přesně opačnému extrému. Hm?

První to asi řekl Phat, o kterém kolovaly historky, kdy neoblomně chtěl peníze po promotérech, kteří prodělali na jeho koncertu, načež použil hlášku typu: „Vytáhni si ty prachy třeba z prdele, ale já je prostě chci.“ On to samozřejmě nevynaleznul, akorát řekl nahlas to, co v těch lidech bylo, a dal tomu volný průběh. Rappeři z toho přestali mít mindrák a vycítili příležitost. Už to nebylo tabu, stejně tak jako braní drog. Dříve se, i když jako všude a v každé kultuře to bylo dost o sraní do huby, všichni drog stranili a dnes už aby sis v rapu připadal jako somrák, když nešňupeš kokain.

Myslíš, že když bychom dali do vztahu více peněz, které do rapu tečou, a kvalitu muziky, tak by se dala vystopovat nepřímá úměra v tom smyslu, že čím více peněz, tím horší hudba?

Pro mě je tady nejlepší z těch, kdo dělají muziku, Wich a nemyslím si, že by dnes, když má možnost dělat s Lil Waynem, dělal horší hudbu, než když to dělal na staré 386ce a skládal desku My 3. Já si rád poslechnu jeho staré věci, rád si poslechnu nové věci a nemyslím si, že by tam byla vystopovatelná nějaká úměra. Samozřejmě by asi šlo udělat nějaký graf, kde na jednu osu dáš peníze a na druhou kvalitu, ale myslím, že by to byla spíše nějaká nesmyslná vlnovka, ze které by nešel vyčíst žádný trend. Co se týče tohohle tématu, tak jsem to spíše viděl vždy jako takovou úlitbu, výmluvu ve smyslu: „Neděláme to tak dobře, protože nemáme to správné vybavení.“ Když se dnes podíváš do Wichova studia, tak tam má lepší stroje než Alchemist nebo Evidence. Já neříkám, že Ev je nějaký Timbaland, ale přijde mi, že přišla doba na to, abychom po našich hiphoperech chtěli opravdu prvotřídní zboží, protože už se není na co vymlouvat. Doba hájení skončila. Mají všechno, o čem kdy mohli snít. Mají vybavení, mají možnosti, měli dostatečnou dobu na to, aby o sobě dali vědět světu. Teď by tedy měla přijít nějaká sklizeň, kterou sice na obzoru nevidím, ale jsem zvědavý, co se bude dít.

A myslíš, že můžeme ještě čekat nějaká zajímavá jména?

Já doufám, že ano. Překvapili mě týpci Marat a Lucas, od kterých jsem slyšel jednu sociálně-politickou skladbu. Je dobře technicky narapovaná, má text, co má hlavu a patu o konzumní společnosti. Mně z toho málem vypadly zuby z huby, protože mě vůbec nenapadlo, že v roce 2009 bude rapovat někdo o něčem jiném než o pulzním laseru a o své obrovské prdeli. Nedělám si žádné přehnané iluze, ale musíme doufat. Ostatně kvalita se vždy prosadí. Pro mě je nemyslitelná představa, že by někde bylo deset kapel, které roky dělají skvělý rap, a nikdo o nich neví. To je blbost. Kvalita se neututlá.

Příkladem jsou toho BPM anebo Ektor, o kterém jsem v podstatě nic neslyšel, dokud nevyšlo jeho album. Těch pár ukázek na Myspace mi přišlo hrozných, a tak jsem od něj vůbec nic nečekal. Pak jsem si poslechl tu desku, a čím víc jsem ji poslouchal, tím více se mi líbila, minimálně tím způsobem, jak dokáže rapovat týpek, kterému je dvacet nebo kolik. On je důkaz toho, že jde být neznámý a přijít s kvalitním produktem. Na druhou stranu je stejně tak důkazem toho, že i když přijde s kvalitním produktem, tak to není lehké. Nemůžeš přeskočit nějaký vývoj. On není žádná rychlokvaška ve smyslu, že by vyletěl nahoru díky nějaké přiblblé soutěži nebo díky náhodě či štěstí, ale stejně nemám pocit, že by hrál tolik koncertů jako zavedené kapely. Nějakou dobu to zkrátka trvá a tu cestičku je třeba si vyšlapat. Je to jako ve všem. Potřebuješ mít nejen talent, ale taky píli. A pokud ti chybí jedno z toho, tak to daleko nedotáhneš.

Připadá ti, že nové tváře jako vystupující Bandzone Stage na Hip Hop Kempu, jsou těmi, které tyto vlastnosti mají? Proč vůbec tihle vystupují na takové prestižní akci?

Většina z nich jsou totální sračka a mám za to, že největší službu rapu by udělali tím, že by sním okamžitě sekli. Spoustě z nich se ale nějakým záhadným způsobem povedlo vyfouknout okolo sebe solidní bublinu a vyrobit internetový fenomén. Pro mě je zajímavé dát těmto lidem reálnou příležitost se obhájit a reálně předvést, jak na tom skutečně jsou. Říkal jsem ti, že už je to spousta let, co jsem se zbavil pocitu, že bych měl někomu podstrkovat, co je dobré a co špatné, ať si lidi udělají názor sami. Spousta těch „tajemných“ projektů to hraje na mučednický model, jak jediné, co je dělí od úspěchu je šance, jak je někdo nepustí mezi sebe atd. OK, tady je mikrofon, tady je pódium a ty tady teď předveď, kam patříš. Jestli na pódium nebo pod pódium. Navíc není většího prokletí, než být průměrným rapperem. Na každou novou věc od Papa Finiho se přeci taky rád podíváš a obdiv k jeho rapu nebo lyrice v tom asi velkou roli hrát nebude, co?

Kdybys měl uvést ty nejlepší domácí umělce, kteří by to byli?

Kontrafakt. Prago Union. Wich. Pio Squad. Moja Reč. BPM. DJ Five. Vladimir 518. WWW. Pobavila mě celkem Orikoule, ale přijde mi to, že je to takové.. že když posloucháš vtip poosmé, tak už zkrátka není vtipný. Aktuálně mi připadají nejsilnější Pio a Moja reč, jejichž Dual Shock je podle mě jedna z nejlepších desek česko-slovenského hip-hopu. Vece mám rád, jeho texty, ale má tak zdechlé koncerty, že to je škoda. Něco by se asi ještě našlo. Něco od Čistychova, i když něco od něj vůbec nemůžu poslouchat. Kdo má největší potenciál a kdo jej ještě nenaplnil, je podle mě Opak, který až vydá něco pořádného, tak to bude řacha. IdeaFatte samozřejmě, i když ti se mi zdají, že se teď trochu zasekli, že tak trochu zařadili zpátečku, kdy potom, co udělali album, se kterým vykročili jinam než všichni ostatní, se teď vracejí k tradičnímu rapu, což mi připadá jako zvláštní vývoj. Jsem zvědavý, co předvede Tafrob. Toho mám hrozně rád a rád bych od něj slyšel něco, z čeho bych mohl mít radost, a těžko říct, zda něco takového někdy vůbec natočí. Mně přijde, že Tafrob je jeden z těch týpků, kteří sami se sebou strašně válčí. Jemu by nejvíce prospělo, kdyby se uvolnil, pustil to ze sebe, a byl by dobrý.

A naopak? Nemyslím tím, kdo je vyloženě nejhorší, ale taky kdo už je passé, kdo má víc pozornosti, než by si zasluhoval atd.

Třeba Orion mi přijde zábavný, ale na druhou stranu se mi zdá, že už nemá co říct. Že žije tak jednotvárný život hvězdy, že asi nemá dost inspirace, že neví, co by napsal. Nedávno jsem zaslechnul v rádiu skladbu Na pláži a ta mi připomněla, jak je hrozně vtipná, jak se tam neskutečně vyblbnul. To platí i pro Šviháka lázeňského, kde se v tom našel. Zase na těch skladbách, které vymýšlel James Cole, tak tam je úplně marný a zbytečný. Tak jsem zvědavý, kam ten se posune. To mi přijde, že je taková už vyšeptaná generace. Vůbec nevím, co mám čekat od Indyho, který už dlouho mluví, jak neví, zda bude nová deska jeho sólo nebo další Indy & Wich. Z Colea mám pocit, že v sobě má pocit nějakého velkého zpěváka, což není. Maximálně v rámci rapperů, ale kdyby se poměřil jinde, tak by se asi podivil. Jsem zvědavý, jak dopadne Kapitán Láska. Co mě sere, to se tak ani nedá říct. Mě spíše ty věci nezajímají.

Českých věcí se upřímně poslední dobou děsím. Mám pocit, že jde o profesionální deformaci, kdy mi přijdou cédéčka a já si je nedokážu pustit, protože mě to obtěžuje. Raději sedím po tichu a čumím do zdi. Dokonce jsem se ještě nedostal ani k nové desce WWW, i když Neurobeat je pro mě jedna z nejzásadnějších domácích desek vůbec. Pak asi obecně všechny ty kapely mimo první ligu, které neustále fňukají, že by si zasloužily více pozornosti, ale nejsou zaboha s to tě o tom přesvědčit, že by si ji skutečně zasloužily. Nelíbí se mi, co dělá El Nino, nelíbí se mi, co dělá Jay Diesel. U Headdyho mi připadá, že tam není nic osobního. On to dokáže dobře řemeslně udělat, ale není tam nic, co by mě to cédéčko nutilo poslechnout znova. Asi tak.

Největší problém vidím v tom, že kapely nevěří, že to v malé zemi mohou promáknout, že to může být dobrý. Že nejdříve potřebují mít nějaký vzor, který je utvrdí v tom, že to jde, a pak teprve lidi s potenciálem to někam dotáhnout. Je to to samé, jako kdy Změlík vyhrál desetiboj a pak se objevilo několik světových desetibojařů. Český rap by potřeboval nějakého takového desetibojaře.

Největší milníky českého hip-hopu

Jaké jsou podle tebe nejvýznamnější milníky českého hip-hopu?

Na začátek určitě Manželé, to je jasné. Pak období první poloviny devadesátých let, kdy byly kazetové demáče PSH a WWW. Deska Chaozzu, kterou sice tehdejší underground nenáviděl, ale na které vyrůstala spousta lidí, kteří pak díky ní k hip-hopu přičichli. Určitě kompilace East Side Unia a akce Kick the Shit. DJ Wich a jeho produkce na Repertoáru, kdy se etabloval jako nejlepší český producent. Můj časopis. Festival Hip Hop Kemp. Toxic Funk. HDP. A dneska asi label Bigg Boss. Všechny desky Pio Squad jsou pro mě zásadní, a to zvláště proto, že lámou ten mindrák mimopražských kapel, které svádějí svůj neúspěch na to, že nejsou z Prahy a nedrží s partou. Pio si jdou od začátku vlastní cestou a dokazují, že se to dá. Srandovní byl beef Supercrooo vs. Indy, což byl moment, který dodnes vůbec nechápu.

Co Beef Rytmus a Phat?

To podle mě vyšumělo. Je to sice ještě čerstvé, ale podle mě je to passé. Čas nicméně ukáže, na co se bude vzpomínat. Obávám se, že lidé budou vzpomínat na toho Toxxxe na Kempu, což mě mrzí, že to nebude to, jak patnáct tisíc lidí skákalo na Jump Around.

Mně naopak připadalo, že to není nic nového, že jde pouze o pokračování určitých tendencí, které tady byly už od beefu Supercrooo s Bbarákem. V té souvislosti se navíc objevily i takové názory, že Kontrafaktu přespříliš nadržuješ, a to proto, že za Bbarákem stáli jako jedni z mála i v dobách největší prudy. Co ty na to?

Myslím, že za náma za prvé stáli i jiní, třeba DJ Wich, čehož si cením. Za druhé to nebylo něco nového, ale dlouho hnisající rána se konečně otevřela a hnis se nechal vytéct ven. Bylo to poprvé, co nahlas zaznělo něco, co evidentně dlouho doutnalo někde v koutku. Když se koukneš na celou tu kauzu, je to legrační, protože Phatovo otírání o Rytmuse najdeš už na Frekvenci PHAT v hláškách alá „toto je špinavý hip hop, chápeš ty kokot“, ale naplno se k tomu vlastně nikdy nepřihlásil. Pak vidíš Hugo Toxxxe dělat kompars v klipu KF Pravda bolí / Mulano stylo atd a dali někde nahlas vědět, že KF pohrdají? Nevím o tom. Myslím, že jádrem sporu byl tak trochu mindrák z úspěchu KF a když už to bylo jednou venku, spláchlo se to z jedné vody načisto a kluci si vyčetli i nos mezi očima. Pro mě byl vítězem kauzy od začátku Rytmus a i když mu Phat dal pár vtipných hlášek, celkově to jasně projel. Jak to najednou hrál na spisovného intelektuála, kterému se příčí představa fyzického násilí bylo úsměvné… To psal někdo, kdo chtěl řešit baseballovou pálkou beef se čtyřicetikilovým Sasou? A proč měli problém KF s SC? To se zeptej jich.

A co tenhle rozhovor? Bude to mít nějakou dohru?

Jako že dostanu do držky, nebo co myslíš? Nebude, nestane se nic. Bude diskusní kotel a občas mi v noci zavolá z předplacené karty pár překřikujících se týpků posilněných levným alkoholem, kteří se náhodou dostali k mému číslu a budou se snažit vymyslet co nejoplzlejší hlášku, a já je budu pobaveně posílat do prdele. To bude celé. Lidská blbost je věčná. Ale aspoň se něco děje.

Tagy: Affro, Bbarák, Hip Hop Kemp, rozhovor, Boombap, Supercrooo, Hugo Toxxx, Babs, český hip-hop, historie českého hip-hopu

Rubrika: Články, 15. září 2009, Ravenak



Komentáře

akt
04.11 - 15. září 2009

 

Tak jsem se tim konecne prokousal a muzu jit spat. diky, je to super!!!


08.32 - 15. září 2009

…  

super… tohle bude mit jiste zajimave odezvy.)


12.02 - 15. září 2009

alien4  

Mam dojem,že nebude..jinak nemete ten odkaz(zkoušeno 3krat):)))Rozhovor super,dle mě jeden z nej jaky jsem tu četl(proč je myslím nad slunce jasne)


13.56 - 15. září 2009

další pozitivní reakce  

Hezký rozhovor, dlouhý a výživný) Vrátil mě do doby, kdy jsme si vozili rap z Vídně, přehrávali rodičům polské kazety a nosili tátovy kalhoty ;) Sdílíme stejné názory. Přeji hodně štěstí.


16.11 - 15. září 2009

Afro  

docela by mne zajímalo jak to afro widí s toxxem na příští kemp ja bych ho tam už nezval zmrda jednoho azsranyho.. seru an DIXXXXXXX SUPERCROOO SMRDĚĚJ


17.10 - 15. září 2009

Velerybí hovězí  

Toxxx není žádná osobnost. Ale jeho rap mě baví


01.27 - 16. září 2009

 

Krom názoru na kauzu Rytmuse vs. Phata se s Affrem shoduju prakticky na všem. Názory na interprety, na situaci v českém rybníčku, na vymodelované rap ikony a neodpovídající výšku jejich honorářů. Na Toxxxův močovýplach dutiny ústní atd. atd. atd. Nemám rád pózery, kteří své póze věří, stejně jako nemám rád stádo které věří svému bačovi (nebo boomBApČOVI? :) Affro nepotřebuje, aby mu lidi nosili věnce za zásluhy, i když by si je zasloužil, nemá důvod se vyjadřovat ke každému prdu, který kde na svou osobu uslyšel. Práce mluví za všechno. A to je heslo, kterým se řídím i já, člověk, jenž dávno ztratil ideály o lidském rozumu, dobrotě, respektu a snášenlivosti různorodosti názorů. (viz. já mám pravdu – ty jsi piča). Každopádně jsem rád, že tenhle rozhovor vyšel, že po těch x letech přišla komplexní výpověď jedné z největších osob tuzemské hip-hop scény. Velký UP!


smu
07.19 - 16. září 2009

 

„Je velký mýtus, že každý může být rapper, a je ještě větší mýtus, že každý může být úspěšný rapper“…


smu
07.22 - 16. září 2009

 

Dobrý rozhovor, taky jsem rád, že vůbec vyšel..


09.49 - 16. září 2009

ja myslim  

ze nejvic v obraze je uzivatel slimhk )))))))))))))


13.10 - 16. září 2009

moc dobrý rozhovor  

Jen škoda, že většina lidí co ho budou číst si na doby startu toho všeho nevzpomínají.
Napiš kroniku Affro. Očima neovlivněného.


16.21 - 16. září 2009

Četl jsem to asi hodinu, …  

ale stalo to za to. Moc dobrý a zajímavý rozhovor.


21.12 - 16. září 2009

jojo,  

Affro ma rozum..zatim co nekteri, skoda mluvit…zajimave cteni..palec nahoru


23.54 - 17. září 2009

musicserver.cz (píšeme se vždy s malým M kdyžtak :-)  

Myslím, že děláme hip-hopu taky velkou službu (deset tisíc návštěv denně, informujeme o všem, takže i člověk, co třeba poslouchá něco jiného, se dostane na recenzi hip-hopu a může ho to zaujmout + jestli jste si všimli, tak u nás vychází u nejvíce recenzí na hip-hop a r'n'b, a to i třeba na Ryese a Gambrz Reprs a rádi si necháme poslat CDs na recenze od zatím neznámých interpretů + v Měsíci v hip-hopu informuju o snad všech českých projektech, o kterých se dokážu dozvědět z jiných sites, a mám tam odkaz s tím, ať se kdokoliv ozve a napíšem o něm, ale nikdo to ještě nevyužil, divné), tak doufám, že nevraživost autora k nám pramení jen z faktu, že máme na CDs jiný názor. Klidně ať se autor ozve na petr@doupal.cz, můžeme pokecat na ICQ.


01.02 - 18. září 2009

OK  

dlouhý, ale přesto střízlivý pohled na věc… :) s většinou lze jen souhlasit....­.hlavně mě potěšilo, že by konečně rapeři v našich končinách měli dodávat kvalitu…to je asi nejvíce pravdivé…to bych pak mohl zase trochu český hiphop poslouchat(myslím samozřejmě kvalitu u stávajících „hvězd“)


08.05 - 18. září 2009

Doupik  

No nevím,dělat někomu službu mi připadá jako někomu poskytovat milodary.Možna proto vaši služny ještě nikdo nevyužil.Hipec a celkově hudba neni o tom ji poskytovat nějake služby,tu bud máš rád a to upřímně,nebo ji chceš jen nějaky zpusobem využit ve svuj prospěch a to je asi špatně.:)Třeba se pletu,ale co jsi tu napsal mi tak vyznělo.Pokud se pletu,tak sorry za to.


09.14 - 18. září 2009

re:  

Myslím, že to, že to dělám téměř zadara, znamená, že to asi nedělám s nějakým prapodivným záměrem. Špatně sis vyložil obrat „dělat službu“. Jinak bych to napsal, že „i musicserver.cz je přínos pro český hip-hop“. Měsíc v hip-hopu má dobré odezvy, ale narozdíl od čistě hiphopových serverů se tam vždycky objeví v diskuzi někdo, kdo napíše, ať o takových sračkách nepíšeme :-)


12.34 - 20. září 2009

mesiash a jeho syndrom  

bacha na neho… to ze jednou za cas udelas kompilat vseho, co se vali po netu, neprokazes tim nikomu ani nicemu sluzbu, i kdyby to bylo zadarmo. to hip-hop dela sluzbu tobe, ze se muzem v necem takovem realizovat. o sluzbe by se dalo mluvit treba s timhle rozhovorem, stoji za nim prace a jeho uzitecnost je dlouhodobe znacna, coz se da rict mozna o 1/100 toho, co se na siti objevuje. jinak je to jen placani do vody. kdyby to tak nebylo, existovala by tu uz treba nejaka skutecna publikace k tematu… to by se ale aspon nekteri z netovych placacu museli prehoupnout pres placani a ujistovani se o prospesnosti placani a zacit tvorit neco realneho. i kdyz to chapu, sam sem s tim mel dlouho problem a nebyt pomoci jinych… big up affro a rave!


12.22 - 21. září 2009

 

Málem mě to rozplakalo


17.22 - 25. září 2009

Rozhovor, Musicserver  

Ten rozhovor v BBR s Madvillain jsem četl hodněkrát, byl asi jeden z těch nejdůležitějších Každopádně čím novější vydání, tím víc se mi zdálo, že je zbytečné ten časopis kupovat. V posledních číslech co jsem měl už bylo víc reklamy než textu.

musicserver – chybí tomu to, co se mí vždy líbilo na metancity, že se tady neobjevují překládané články o tom, že Snoop Dogg přespal ve vězení… V dnešní době totiž není problém sehnat informace, ale vybrat z toho množství jen ty podstatné.


Redakce neodpovídá a nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů.
Redakce si dále vyhrazuje právo mazat příspěvky a to zejména ty jejichž obsah nebude věcný, k tématu, bude obsahovat vulgární výrazy, poškozující jakýmkoli způsobem redakci, či její členy.

Reklama zde

Reklama