METANCITY – nejen Hip hop

Roy Ayers: Hudba mnoha barev v podání Kmotra acid jazzu / Profil

Jestliže se pojem geniální často vysvětluje jako historicky významný, pak s jeho použitím v souvislostis s osobností Roye Ayerse, vibrafonisty, Kmotra acid jazzu, vůdčí osobnosti jazz-funku své doby a jednoho z nejvíce samplovaných umělců všech dob, nemusíme mít sebemenší problém. Živoucí legenda se konečně poprvé podívá do Česka, kde vystoupí 15. října v Paláci Akropolis v Praze. Následující životopis vyšel před časem v časopisu Bbarák, vy si můžete přečíst mírně upravenou verzi. Doufám, že si jeho koncert nenecháte ujít, protože taková událost se už jistě bude jen výjimečně opakovat.

Roy Ayers: The Godfather of Acid Jazz

Máma, táta a Hampton

Vlastním jménem Roy Edward Ayers Jr. poprvé spatřil světlo světa 10. září roku ´40 na západním pobřeží ve slunném Městě andělů Los Angeles. Rodiče měl hudebně založené. Táta hrál na trombón, máma – učitelka zase dávala hodiny klavíru. Royův talent se tak mohl plně rozvíjet a již v pěti letech, kdy ještě ani neuměl vyhláskovat své jméno, hrál velmi dobře na piáno.

Je zvláštní, jak někdy náhoda dokáže změnit, ne-li přímo předurčit osudy lidí. V Royově příběhu sehrál hlavní roli vibrafonový virtuos Lionel Hampton, respektive Royovy rodiče, kteří svého syna, Hamptonova velkého fanouška, vzali na jeho koncert. Legenda praví, že když Hampton po skončení koncertu děkoval publiku za účast, všiml si malého chlapce, který ho zaujal svým nadšením natolik, že mu daroval své paličky.

Než je však onen chlapec poprvé řádně použil, uplynulo dvanáct let, během kterých stačil vystřídat ještě několik dalších hudebních nástrojů – havajskou kytaru, flétnu, trumpetu a bicí. Ve svých sedmnácti, kdy již mimochodem také nějakou dobu zpíval s kostelním sborem, mu tedy konečně rodiče koupili jeho první vibrafon.

Nejprve se na něj učil sám, pak když se mu doneslo, že v jeho čtvrti bydlí stejně naladěný vibrafonista Bobby Hutcherson (z dnešního pohledu jeden z nejlepších jazzových hráčů všech dob), pod Hutchersonovým dohledem. Nutno dodat, že se po krátké době spíše jednalo o vzájemnou inspiraci, než-li o jakési doučování. K této době se rovněž váže Ayersovo studium na Jeffersonově středí škole a založení Ayersovy první skupiny The Jefferson Combo (později přejmenované na Latin Lyrics).

Jeho rodiče jej sice v hudbě velmi podporovali, ale vzdělání pro ně bylo daleko důležitější. Nepřekvapí tedy, že po ukončení střední školy začal Ayers studovat na Los Angeles City College pokročilou hudební teorii.

Od sidemana k leaderovi

Ve svých jednadvaceti letech byl již na své domovské jazzové scéně uznávaným muzikantem. Ačkoli během šedesátých let nahrál několik výborných alb, je tato perioda spíše spojována s jeho působením v kapelách slavnějších kolegů.

Začátek těchto spoluprácí se datuje do roku ´62, kdy hrál především se saxofonistou Curtisem Amym, díky němuž, respektive díky účasti na jeho dvou nahrávkách se tak prvně dostal na desku a posléze na velkolepý Jazzový festival v Las Vegas. Zdůrazňuji, že hrál především, protože jak s Amym, tak i s ostatními posléze uvedenými muzikanty spolupracoval někdy současně, někdy zase hostoval tomuhle, jindy tamtomu. Následně patřil čtyři roky hlavně k pianistovi JackWilsono­vi, vedle něhož také vibrafonoval s bubeníkem Chico Hamiltonem a s Gerald Wilson Orchestra v období mezi lety ´65 – ´66. Také bychom neměli zapomenout na saxofonistu Teddyho Edwardse a pianistu Phineas Newborna. Posledním Ayersovým šéfem se stal v roce ´66 proslulý flétnista Herbie Mann, se kterým koncertoval a nahrával (včetně Mannova impozantního alba Memphis Underground) až do roku ´70, kdy si na Manhattanu založil svou vlastní kapelu – Roy Ayers Ubiquity.

Než se jí ale budeme plně věnovat, musím se ještě zmínit těch Ayersových sólových albech. Jeho vůbec první – West Coast Vibes vzešlo z přátelství s producentem Leonardem Featherem v roce ´63 a obdrželo velmi slušné reference. Stejných výsledků dosáhla i excelentní Virgo Vibes (´67), Stoned Soul Picnic (´68), kde mimo jiných hrají i Herbie HancockRonem Carterem, a Daddy‘s Back (´69). Produkci všech tří desek, vydaných u Atlantic Records, si vzal na starost Harry Whitaker, Ayersův přítel a taktéž velmi nadaný muzikant.

Roy Ayers Ubiquity

Důvodů, proč se Ayers rozhodl pro založení vlastní kapely, bude asi více, nicméně tím v jeho hudební kariéře nejpodstatnějším byla změna stylové orientace. Přestával mu stačit klasický zvuk vibrafonu, a tak začal experimentovat s wah wah a fuzz efekty. Navíc se svým projevem více blížil fúzujícím muzikantům jako již zmíněnému Hancockovi nebo MilesDaviso­vi. Britský název stylu jazz-funk by mohl být závádějící, ve skutečnosti šlo o směs všeho možného. Míchali salsu, karibskou hudbu, funk, jazz, rock, disco, později také rap.

Tato pozoruhodná v New Yorku založená skupina získala díky Ayersovým dobrým vztahům s Polydor Records kontrakt ještě roku ´70 a ani ne přesně rok nato debutovala vynikající deskou He‘s Coming. Během sedmdesátých let pak Ayers s kapelou vydal patrně svá nejsilnější alba – Ubiquity (´71), velmi ceněný blaxploitation soundtrack Coffy, Virgo Red (obě ´73), Change Up the Groove (´74), A Tear to Smile, Mystic Voyage ( obě ´75), Everybody Loves the Sunshine s úžasným stejnojmenným singlem, Red, Black & Green (opět obě ´76) a Lifeline (´77), uznávané především díky taneční hymně Running Away.

V uších kritiků a dle prodejnosti i poslouchačů Ayersova tvorba postupně ztrácela na kvalitě. Mimo jiné mu stále ještě vytýkali, že nechal jazzu, pak že se začal až moc přiklánět k discu. Padala i silná slova o penězích a komerci. K této době se ještě nepochybně váže chráněnecká kapela R.A.M.P. (Roy Ayers Musical Productions) se svým jediným, relaxačním elpíčkem – Come into Knowledge (´77) a africké turné s nigerijskou superstar Felou Kuti v roce ´79, z něhož dva roky později vzešlo společné album jménem Africa, Center of the World a také EPíčko Music of Many Colors.

Od bebopu k fúzi a ještě dál

S přibývajícím věkem ubývalo i nahrávek. Zájem po nich také nebyl nijak velký, ale i přesto zůstával Ayers aktivní. Společně s Kutim založil v roce ´80 nezávislý label Uno Melodico, na němž pak samozřejmě vycházely vedle řady jím produkovaných alb (např. slečen The Eighties Ladies, Sylvia Striplin a Bobbi Humphrey) jeho vlastní věci jako třeba velmi slušná deska Lots of Lovin‘ (´83). Postupem času vydával ještě u společností Columbia (především zdařilá hip-hopem nasáklá In the Dark), Ichiban, BMG a u několika menších vydavatelstvích.

Začátkem osmdesátek Ayersova popularita v USA rapidně poklesla. Zato v Británii naopak rostla a rostla. Právě zde se mu pak dostalo přezdívky The Godfather of Jazz-Funk. Ani moc nelze spočítat s kolika muzikanty spolupracoval během své čtyřicetileté kariéry. Nejen hiphoperům by minimálně neměla uniknout jeho účast na Guruově projektu Jazzmatazz na začátku devadesátých let. Podíl na nahrávání by ještě nebyl tak neobvyklý, když ale pak společně s taktéž zainteresovaným trumpetistou Donaldem Byrdem živě vystupovali po newyorkských klubech, nepochybně se tehdy psal jeden z milníků hiphopové historie.

Během druhé půlky devadesátých let se Ayersův výraz vyprofiloval do poloh, které odborníci označují jako smooth jazz. Do nového milénia přidal taky trochu nu soulu, a tak jeho hudba zní stále aktuálně, což málokterý muzikant za zenitem své slávy dokáže. Svědčí o tom např. deska Mahagony Vibes (´04), kde mu mimo jiných hostuje zpěvačka Erykah Badu, nebo jeho zatím poslední zářezy Virgin Ubiquity: Remixed, kde se o remixy jeho skladeb postarali osobnosti typu Nicolay, DJ Spinna, Sean P či Basement Jaxx, a Perfection z ledna roku ´06.

Roy Ayers je nepochybně při síle. Na svých oficiálních stránkách má zabookované koncerty dlouho dopředu, spolupráci s novými osobnostmi hudby dle jeho slov jen vítá. Sám jsem zvědavý, čím nás tato živoucí legenda ještě překvapí.

Zajímavosti:

Ayersovo jméno figuruje poprvé na dlouhohrající desce Bird Call (´62) saxofonisty Vi Redda, známého díky svému Charlie Parkerovi podobnému projevu. Již několikrát jsem se setkal s oficiálními stránkami, kde se dle všeho objevila spousta mylných informací. U Ayerse se ještě jedná o datum vzniku jeho labelu Uno Melodic. Na něm vycházely desky již v roce ´80, není tedy dost možné, aby byl založen až v roce ´83.

Když v roce ´04 vyšla Ayersovi kolekce dříve nevydaných nahrávek Virgin Ubiquity: Unreleased Recordings 1976 – 1981, přirovnal je Gilles Peterson ke ztracenému albu Beatles. Není tedy divu, že ještě téhož roku obdržel jeho Cenu za celoživotní přínos.

Podobně jako mnoho jeho kolegů z branže i on se věnuje charitativní činnosti. Nejen za ní pak obdržel Cenu Kongresu rasové rovnosti za celoživotní přínos a několik klíčů k americkým městům.

V roce ´88 poprvé hrál v londýnském jazz klubu Ronnie Scott’s, kde pak několik let vystupoval se stále velkolepou návštěvností každý večer kromě každé druhé neděle.

Hymna Running Away se objevila také na soundtracku k filmu Summer of Sam (´00) režiséra Spike Leeho. Stejně zásadní Everybody Loves the Sunshine se hrála svého času na všech různých akcí jako poslední píseň. Vždy s obrovským úspěchem.

V jednom rozhovoru se mi podařilo najít jednu perličku ohledně Ayersova vystupování s Jazzmatazz. Prý se s Guru dost hádal. Hlavně proto, že ani mu, ani Byrdovi nedával dostatek prostoru a utínal jejich sóla v polovině. Což se takovým muzikantům přece jen nedělá.

Sám sebe řadí mezi nejzásadnější samplované umělce. Připouští sice, že se James Brown samploval více, ale on prý má více hitů. Často se na internetu objevuje informace, že co do počtu samplovaných nahrávek, figuruje hned na druhém místě po Brownovi. Ačkoli dlouhou dobu bylo tato pozice připisována Georgi Clintonovi. Nemyslím si, že to někdy někdo přesně spočítá.

Snad tedy ani nemá smysl jmenovat, kdo všechno jej vysamploval. Místo toho nahodím pár jmen, se kterými Ayers spolupracoval jako muzikant – Erykah Badu, Jazzanova, Vanessa Williams, Dee Dee Bridgewater, Grover Washington Jr., Nu Yorican Soul a George Benson.

Tagy: Roy Ayers, Roy Ayers Ubiquity, Praha Palác Akropolis, Other Music, Rachot

Rubrika: Profily, 7. září 2009, Ravenak



Komentáře

Článek dosud nebyl komentován.

Redakce neodpovídá a nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů.
Redakce si dále vyhrazuje právo mazat příspěvky a to zejména ty jejichž obsah nebude věcný, k tématu, bude obsahovat vulgární výrazy, poškozující jakýmkoli způsobem redakci, či její členy.

Reklama zde

Reklama