METANCITY – nejen Hip hop

Mayer Hawthorne splnil veškerá očekávání, i když zapěl jen tři skladby / Reportáž

Kolikrát v životě se vám podaří vidět skutečnou hvězdu na začátku její kariéry? Kterému Američanovi se poštěstí vydat se na evropské turné, aniž by měl ve své diskografii jediné album? Koho singl jde na dračku, ač se prodává téměř za třicet euro, tedy za přinejlepším pětinásobek obvyklé ceny? I když by možná odpovědí připadlo více, tato reportáž se bude týkat jen a pouze Mayera Hawthornea, hudebního všeuměla, jehož vystoupení se uskutečnilo v rámci vídeňské zastávky turné jeho domovského labelu Stones Throw v neděli 15. března v klubu B72. Na programu bylo hned několik zvučných jmen slibujících nevšední umělecký zážitek – konkrétně James Pants, Dam-Funk a hlava toho všeho Peanut Butter Wolf -, nicméně, jak by jistě potvrdil každý z publika, Mayer se se svou soulovou reminiscencí stal králem celého večera, a to nemusel zahrát více než tři písně.

B72 je situována do prostor nacházejících se pod kolejemi vídeňské nadzemky. Z toho vyplývají dvě skutečnosti: zaprvé, stačí málo a jedinou věcí, které je uvnitř umožněn pohyb, je váš pot; zadruhé, aby činnost S-Bahnu nerušila hudební produkci, musí být vše opravdu dobře a především hlasitě ozvučeno. V našem případě bylo přítomno obé, takže nic nebránilo tomu, aby se v klubu nerozšířila dobrá nálada a nevytvořila se výborná atmosféra. Přibližně o jedenácté hodině se za gramofony postavil první ST DJ a hlavní část programu tak mohla konečně začít. Míchá se osmdesátkový funk, jehož autoři mi zůstali utajeni, takže mohu jen spekulovat, jestli šlo o originální verze, anebo remixy dotyčných DJů. Každopádně se však jednalo o strhující taneční muziku, jež jistě rozhýbala i dvojníka Johna Lennona a jeho partu, postávající „zamyšleně“ u baru. V podobném duchu pokračoval po chvíli i sám Mayer, který se tak osazenstvu B72 uvedl jako DJ Haircut. „Je to Diana Ross, není to Diana Ross,“ ptáme se sami sebe, zatímco posloucháme selekci se zdánlivě se opakujícím vokálem tohoto stylově, po vzoru svých předchůdců z šedesátých let, oblečeného mladíka s ještě stylovějšími vintage brýlemi.

Tančí se, spíše z nedostatku prostoru přešlapuje na místě, ale všichni se znatelně baví, a to až do chvíle, než na pódiu stojí seřazena první kapela. James Pants & Royal Zodiac vytrhli lidi z příjemného rozpoložení a ukázali, že Stones Throw Show rozhodně není skoupá na překvapení a bude jakákoli, jen ne nudná. Když jsem si během jejich koncertu snažil dát dohromady, co to vlastně slyším, vyšlo mi následující: Členové kapely vyrůstali na The Doors, v osmdesátých letech se nechali unést elektrem od Prince až po Kraftwerk, což se pokusili dát dohromady, aby později byli vykopnuti z každé přehrávky pro majitele podniků, v nichž by si rádi zahráli, načež zklamaní a naštvaní odpověděli na svou ztrátu iluzí přijetím punk-rocku do své tvorby. Může to znít sebevíc šíleně, ale stejně je to pořád slabý odvar oproti tomu, co se dělo během jejich vystoupení. Do divokého a poněkud obskurního rodea se nicméně nakonec přidali i zprvu dosti zaražení posluchači. Abych to shrnul, bylo to tak divné, až to bylo snad dobré. Ehm, místy.

Pak už došlo na samotné finále. James usedl za bicí, bubeník vzal basu, basák kytaru, vrchní klávesák, občas saxofonista zůstal u kláves a do toho se na jevišti vynořil sám Mayer, aby své fanoušky dál netrápil a hned rozehrál svůj kus. To, že „Vienna is the best“, snad ani nemusel zmiňovat, ovšem když nás vybídl, ať spolu s ním zpíváme, bylo zřejmé, že úvod bude patřit největšímu z jeho „hitů“ Just Ain’t Gonna Work Out. V posledních letech se sice k motownovskému zvuku hlásil kdekdo, ovšem Mayer to evidentně posunul nejdál. Svým způsobem je taky tak trochu pankáč, i když zpívá nefalšovaný soul v jeho nejlepším období. Mayer nejenže si téměř všechny nástroje nahrává sám, on k tomu ještě výborně zpívá. Od člověka, který se zpěvem začal vystupovat teprve nedávno, by snad nebylo od věci předpokládat jistou míru nervozity. Mayer však zazpíval naprosto bezchybně a ještě lépe než ve studiu. B72 jásala nadšením. Pomalejší Maybe So, Maybe No přišla vzápětí, přičemž poslední připravenou skladbou byla vypalovačka Love Is Alright, která jakoby vypadla z repertoáru Sam & Dave.

„One more song,“ skandoval hlasitě vídeňský klub a podařilo se mu tak uhrát ještě jednu záležitost, společný funkový jam s Mayerem na baskytaře. Podle vystupujících jsme byli svědky opravdové rarity, jež nikde jinde nezazněla. Jak to s pravdivostí takových hlášek bývá, víme své, přesto v té chvíli měl člověk pocit, že skutečně zažívá něco jedinečného. A přesně s takovým pocitem výjimečnosti a výběrem PB Wolfa jsme opouštěli B72. Dočkali jsme se sice pouhých tří skladeb, což by nebyl takový problém, kdyby jich k mání nebylo více, ale i tak nelze mluvit než o spokojenosti. Mayer byl ještě tak ochotný, že nám prozradil, kdy vyjde jeho debut – v srpnu -, a slíbil, že až příště přijede – mimochodem se dušoval, že Prahu tentokrát nevynechá -, bude to o poznání delší. Upřímně si myslím, že to se spíše u nás dočkáme koncertu Michaela Jacksona. Tohle zkrátka na sever od Dunaje nezažijete.

Titulní fotku nafotil stejně jako celý fotoreport, který je k vidění na hip-hop.cz, pan Stone. Více o MayerHawthor­ne čtěte zde.

Tagy: Stones Throw European Tour, Mayer Hawthorne, James Pants, Peanut Butter Wolf, Just Ain't Gonna Work Out

Rubrika: Reporty a fotky, 17. března 2009, Ravenak



Komentáře

Článek dosud nebyl komentován.

Redakce neodpovídá a nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů.
Redakce si dále vyhrazuje právo mazat příspěvky a to zejména ty jejichž obsah nebude věcný, k tématu, bude obsahovat vulgární výrazy, poškozující jakýmkoli způsobem redakci, či její členy.

Reklama zde

Reklama