METANCITY – nejen Hip hop

Incognito zahráli dokonalý koncert plný energie, radosti a lidskosti / Reportáž

Téměř každé desetiletí bylo pro jazz něčím charakteristické. Ve dvacátých letech se hrál neworleanských jazz, k třicátým neodmyslitelně patří swing, čtyřicátá svědčila o nástupu mladých rozhněvaných beboperů. V sedmdesátých letech dostoupil vrcholu takzvaný jazz-rock, jazz-funk či úplně nejpřesněji fusion a o desetiletí později se někteří začali více ohlížet do minulosti a renovovali tradiční schéma. Devadesátá léta se pyšnila asi nejvíce mícháním jazzu s hip-hopem, což vykrystalizovalo na britské scéně utvořením acid jazzu. Tato nálepka se kvůli různorodosti kapel, jež označuje, zdá poněkud zmatečná. Kapela Incognito, obecně považovaná za nejznámějšího představitele acid jazzu, tomu také přispívá, když tvrdí, že nehraje nic než jazz-funk. A aby toho nebylo málo, její koncert samotný, jenž se uskutečnil 2. března v pražském Lucerna Music Baru, na překvapení také nebyl skoupý a vyvolal mnoho otázek.

To platí dvojnásob, pokud jste se zúčastnili jejich pražského vystoupení před dvěma lety. Narozdíl od minulé zastávky nastoupili Incognito s mnohem živějším repertoárem, který se v konečném důsledku dokonce lišil i oproti playlistu v podobě, v jaké ho měla kapela vytištěný a položený na pódiu. Jestli za to mohly masy fanoušků, které s odbitím deváté hodiny večerní, učinily z prostor klubu místo, kde se na cestu k baru nedalo ani pomýšlet, se patrně už nedozvíme. Faktem je, že hostování holek z Yellow Sisters nebylo jedinou změnou. Naštěstí mluvíme o změnách pouze v pozitivním slova smyslu, takže už dále neotálejme a pusťme se do líčení toho, jak to při večerním pondělí probíhalo. Přibližně deset minut po deváté bouchl Bluey do strun a narvaná Lucerna byla svědkem nefalšovaného acid jazzu v podobě starší skladby Solar Fire. Ta plynule přešla do jedné z nejlepších písní Incognito Who Needs Love?, a to už byla na pódiu celá desetičlenná sestava, včetně úžasně zpívajícího vokálního tria ve složení tak, jak se předvedli za sebou, Tony Momrelle, Vanessa Haynes a Joy Rose.

Přiznám se, že jsem na Incognito byl vůbec poprvé. Nemohu tedy posoudit, jak hráli před deseti nebo dvaceti lety. Když bych se ale měl vyjádřit k jejich poslednímu koncertu v Česku, rozhodně bych netipoval, že s takovým nasazením a nadšením, s jakým hráli, oslaví za dva roky třicet let od vydání první desky. Jakmile začne v kapele docházet ke změnám v osazenstvu, většinou to nevěstí nic dobrého. Incognito už také kdekoho přiměli k úvahám nad jejich koncem. Pravdou je, že v Lucerně vypadali v nejlepší formě. Ostatně mozek celého souboru, Bluey Maunick, zůstává a nadále se zdá být maximálně zapálený pro svou muziku. Vzadu na pódiu se sice zdál být snad až příliš vážný – a jeho outfit v barvě vojenské zelené by tomu odpovídal -, brzy se však ukázalo, že Bluey je velmi srdečný člověk. Jestli měl být Bluey zosobněním diktátora, tak jedině diktátora lásky. To se ukázalo v momentě, kdy se chopil mikrofonu a jal se rozezpívat publikum na základě hitu Still a Friend of Mine, které poté doprovodil upřímným komentářem v duchu míru, tolerance a lásky.

Návštěvníci Lucerny byli fantastičtí. Na všechny – klasické i aktuální – skladby reagovali nadšeně, potleskem a ovacemi rozhodně nešetřili. Dokonce se mezi nimi našli i tací, kteří se svým zpěvem mohli poměřovat i se zpěváky Incognito. Bluey si toho všiml, nabídl mikrofon a dotyčný vybalil takový falzet, že málokdo věřil vlastním uším a ti vyšší očím. Celková dobrá nálada patrně zapříčinila, že i Bluey nechal zlákat a rozhodl se také zaimprovizovat: Před „předepsanou“ Stone Cold Heart a namísto Reach Out šoupnul hitovku Morning Sun, v rámci níž si rytmická sekce prohodila nástroje. Potom všem přišlo velké finále, slovy Blueyho: Time to Boogie. Když řeknu, že zazněly Don’t You Worry ‘Bout the Thing, Everyday, Nights Over Egypt a Always There, a vy víte, o čem mluvím, je hned jasné, že závěr koncertu byl hodně divoký. Tančilo se i na tom minimálním prostoru, který měl každý pro sebe, a kdo poctivě nepopíjel přes den, se jen mohl modlit, ať nepadne dehydratován.

Vevnitř bylo skutečně vedro k padnutí a ne všichni takový nápor boogie úplně ustáli. Do vytleskávání přídavku se však zapojil každý, takže ušní bubínky měly co dělat, aby nepraskly. Naštěstí na sebe Incognito nenechali dlouze čekat, tedy alespoň basista Francis Hylton a bubeník Pete Ray Biggin. Ti si vystřihli několikaminutová technicky i jinak naprosto výborná sóla, takže nadšený odcházel opravdu každý, včetně těch technicky náročnějších. Závěrečný bonus obstarala píseň I Hear Your Name, a to už byl opravdu konec. Incognito zahráli skvělý, po všech stránkách vyvážený koncert, který byl plný energie, radosti a lidskosti. Bluey a spol. předali Praze své poselství a ujistili všechny pochybovače, že dobrým dnům ještě není konec. Nic nechybělo, nic nebylo navíc. Muzikanti jednotlivě tak dobří, že nemáme prostor, abychom se o každém rozepisovali zvlášť, a dohromady ještě lepší. Zvuk nezlobil. Světla akorát dodávala na atmosféře. Nerad bych přeháněl, ale jestli tohle nebyl jeden z nejpovedenějších a nejsilnějších koncertů, tak pak už nevím. Více takových kapel a klidně ještě jednou Incognito.

Tagy: Incognito, Lucerna Music Bar, Still a friend of Mine, Vanessa Haynes, Bluey Maunick

Rubrika: Reporty a fotky, 10. března 2009, Ravenak



Komentáře

09.16 - 11. března 2009

 

Pěkný report, závidím, že jsem tam nebyl. Incognito jsou nej!


Redakce neodpovídá a nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů.
Redakce si dále vyhrazuje právo mazat příspěvky a to zejména ty jejichž obsah nebude věcný, k tématu, bude obsahovat vulgární výrazy, poškozující jakýmkoli způsobem redakci, či její členy.

Reklama zde

Reklama