METANCITY – nejen Hip hop

Peggy Lee: Královnu jazzu i populární hudby nikdo nezastavil! / Profil

Internet je dvojsečná zbraň z toho důvodu, že na něj může psát opravdu každý. Když ale i na renomovaných hudebních portálech občas čtu takové bláboly, jako že s příchodem Amy Winehouse anebo nově Duffy se poprvé stalo, že by v soulové hudbě hrály prim nečernošské zpěvačky, opravdu si říkám, zda by nebylo pro všechny lepší, kdyby při psaní jakéhokoli textu nechyběla jeho autorovi představa i o letech minulých. Abychom v tomto směru jednou provždy předešli tmářství a neznalosti, nezbývá než přispět svým pohledem na věc a dokázat, že nečernošské zpěvačky, byť těch „konkurenceschop­ných" bylo přirozeně velmi málo, nejsou v černé muzice ničím novým.

Jako jeden z nejlepších příkladů poslouží kariéra famózní zpěvačky, textařky, skladatelky, ale i herečky Peggy Lee, a to i přesto, že spíše než v soulu se proslavila v jazzu, přičemž však nikdo nemůže zpochybnit, že by její tvorba neovlivnila další zástupkyně takzvaného „blue-eyed soulu“. Dusty Springfield, britská divoženka a od útlého mládí nadšená fanynka Peggy Lee, jíž nadosmrti proslavil hit Song of a Preacher Man, je toho jasným důkazem

Legenda v pravém slova smyslu Duke Ellington jednou prohlásil, že pokud je on Duke, pak Peggy je Queen. A o tom, že si tento titul zasloužila, svědčí mimo jiné i to, že jí řada kritiků považuje za jednu z nejvlivnějších osobností hudby dvacátého století, když ji jako svou inspiraci uvedly osobnosti jako Madonna nebo Paul McCartney, přičemž nezapomínejme ani na skutečnost, že ji mezi své vůbec nejoblíbenější zpěvačky zařadili i třeba Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Frank Sinatra anebo Bing Crosby, což už rozhodně něco znamená.

In the Name of Cool

Jestli mají významní umělci z hudební sféry něco společného, pak to je nešťastné dětství. Pochopitelně existují výjimky, Peggy Lee, vlastním jménem Norma Deloris Egstrom, narozená 26. května 1920 ve městě Jamestown v Severní Dakotě, k nim ale nepatří. Norma přišla na svět jako sedmá z celkem osmi dětí do původem švédsko-norské rodiny, kterou zaopatřoval otec Marvin, povoláním přednosta železniční stanice a notorický opilec. S nepřízní osudu se musela Norma vyrovnat již ve svých čtyřech letech, když rodinu opustila odchodem na onen svět máma Selma. Ani ne rok nato se Marvin znovu oženil, a teprve poté začalo pro malou Normu skutečné peklo. Její nevlastní matka Min ji brutálně týrala a zneužívala. Vedle pravidelného bití přes hlavu železnou pánvičkou, šlehání páskem a vláčením za vlasy se musela starat o celé hospodářství. V jejích sedmi letech byla nucena udržovat v čistotě jejich rodný dům, vařit pro všechny jeho obyvatele a dojit krávy, k čemuž se za několik let přidaly různé sezónní práce a brigády.

Jedinou útěchou, která jí pomáhala překonávat těžkosti života, jí byl zpěv, kterému se rozhodla věnovat profesionálně už od časů na střední škole, kdy jí učitelé chválili pro pěknou barvu hlasu. Norma zpívala jak ve školním, tak kostelním sboru, samozřejmě nechyběla ani vystoupení s místními poloprofesionálními kapelami – například se swingovým bandem Willa Osbornea. Ještě předtím, ve svých čtrnácti letech si však udělala své jméno na nejposlouchanější severodakotské stanici WDAY, a to doslova, protože to byl právě její manažer Ken Kennedy, jenž Normě změnil jméno na Peggy Lee. WDAY sídlíla v největším státním městě Fargo, kde Peggy za minimální finanční odměnu pravidelně vystupovala a k tomu si přivydělávala krájením chleba v místní pekárně. Okamžitě po dokončení střední školy se s vypůjčenými osmnácti dolary objevila v Hollywoodu, kde svým pověstným vystoupením v klubu Doll House, kde se snažila zaujmout příliš hlučné publikum ztišením svého hlasu, z čehož se stala nakonec její největší přednost, okouzlila Franka Beringa, toho času majitel hotelu Ambassador, jenž jí zařídil vystoupení v tamní nočním klubu Buttery Room.

Dobrý Benny Goodman

Peggy v Kalifornii zkoušela štěstí dvakrát, ale pořádně zaujmout se jí povedlo až právě v Chicagu roku 1941, kde si ji vyhlédl slavný klarinetista a band leader Benny Goodman jako náhradu za svou vokalistku Helen Forrest, která právě opouštěla jeho kapelu kvůli angažmá u konkurenčního šéfa Artie Shawa. Že Goodman musel být naprosto přesvědčen o jejím potenciálu, o tom svědčí hned první společný koncert, po němž vzhledem k nepříznivým kritikám Peggy vážně uvažovala, že se své kariéry vzdá. Goodman jí to naštěstí rozmluvil, a tak mohl přijít začátek rok 1943, který z ní po úspěšných písních jako Elmer’s Tune, Somebody’s Else Is Taking My Place anebo I Got It Bad (And That Ain’t Good) udělal hvězdu první kategorie díky obrovskému hitu Why Don’t You Do Right, jehož prodejnost dosáhla čísla jednoho milionu. Slečna Lee zněla mnohem více bluesově než její předchůdkyně a právě onen emocionální projev vyznačující se vysokou intenzitou a výstředností jí vynesl časté srovnávání s proslulou Billie Holiday. Obdobně jako dva předcházející roky i po větší část roku 1943 objížděla Lee americká města, ovšem během toho stihla také zpívat s Goodmanem ve filmech Stage Door Canteen a The Power Girls, dále se vdát za kolegu z bandu, kytaristu Davea Barboura a následně i ukončit svou kariéru, a to proto, že vztahy na pracovišti se netolerovaly. Lásce se ale poroučet nedá.

Naštěstí pro hudební svět Peggy být ženou v domácnosti, zatímco Dave vydělával coby studiový hráč, aby uživil jak je dva, tak jejich dceru Nicki, dlouho nevydržela. Ještě v roce 1944 si vydobyla dobrou reputaci s psaním písniček a občasným nahráváním u Capitol Records a během druhé poloviny čtyřicátých let se společně se svým partnerem – manželem – zasloužila o hned několik velkých hitů jako I Don’t Know Enought About You, It’s a Good Day anebo Mañana, zřejmě nejpopulárnější skladbu roku 1948. O plném obnovení své kariéry tak bylo definitivně rozhodnuto. A aby taky ne, když ji v roce 1946 zvolili respektované magazíny Metronome a Downbeat za nejlepší vokalistku roku. Po další dva roky se paní Lee účastnila především rozhlasových pořadů, aby pak začátkem padesátých let, kdy už se o ní hovořilo jako o nejpopulárnější zpěvačce Ameriky, a to navzdory rozvodu z důvodu závislosti Barboura na alkoholu, na čas sedmi let opustila svou nahrávací společnost. Tuto periodu lze rozčlenit do dvou linií. V té první vystupovala Lee nadále jako hudební umělkyně, která od roku 1952 vydala u společnosti Decca řadu úspěšných singlů (např. Lover nebo Mr. Wonderful) a také několik různými styly inspirovaných alb, z nichž jmenujme alespoň kriticky nejvíce ceněné Black Coffee (1956) a Dream Street (1957), a která skládala hity pro studio Disney (Lady and the Tramp) a jiné, kdy se po jejím boku začali objevovat noví spolupracovníci, Laurindo Almeidem, Haroldem Arlenem a Sonny Burkem počínaje, Cy Colemanem, Dukem Ellingtonem a Quincy Jonesem konče. V té druhé, která přirozeně lehce souvisí s tou první, jako umělkyně filmová, a sice jako herečka.

S nominací na Oscara jí schovávali scénáře

Co je na tom pravdy, to už dnes já těžko posoudím. Přesto nebude od věci uvést historku, podle které Peggy Lee po svém nezapomenutelném, na Oscara nominovaném ztvárnění na alkoholu závislé bluesové zpěvačky ve filmu Pete Kelly’s Blues (1955) byly odepřeny nabídky na další role kvůli obavám, že by se najednou provždy stát se herečkou namísto zpěvačkou. Lee skutečně disponovala nemalým talentem, kterého si diváci mohli všimnout už u filmů Mr. MusicBingem Crosbym a The Jazz Singer, kde jako protějšek Danny Thomase získala dokonce cenu New York World-Telegram and Sun za „velmi slibný počátek filmové kariéry“. K dobru posluchačů po celém světě Lee tíhla přece jen více k hudbě, a tak se dále věnovala už prakticky výhradně pouze muzice. A když už měla něco společného s filmem, bylo to většinou v souvislosti s nahráváním soundtracků. Dodal bych, že nesmírně povedená záležitost vznikla s Ellou FitzgeraldPete Kelly’s Blues, ale neméně kvalitními nahrávkami byly ty určené pro film Johny Guitar, About Mrs. Leslie anebo Anatomy of Murder, přičemž u posledně uvedeného napsala text k Ellingtonově skladbě I’m Gonna Go Fishing.

Zhruba tři desítky desek s titulkem Peggy Lee vydali u Capitol Records během následujících patnácti let spolupráce, po nichž umělkyně střídala jednu nahrávací společnost za druhou. Těžko rozhodnout, které desky jsou pro toto období nejvýmluvnější. Na album The Man I Love (1957) dohlížel Frank Sinatra, klasika Things Are Swingin’ (1959) pochází z téhož nahrávání, které světu později dalo nejslavnější Lee píseň Fever, Latin ala Lee (1960) navazuje svou afro-kubánskou náladou na skladbu MañanaLee byla – jak vidno – umělkyní mnoha tváří, přesto ještě nejsme u konce. Ve své práci dokonalá perfekcionistka ke všemu přistupovala vždy s rozvahou, ale zároveň se nebála vydávat ani do neprobádaných vod. Jako jedna z mála také pochopila definitivní konec jazzových big bandů, které brzy nahradil rock’n’roll a posléze i Motown. Peggy, zvyklá tvořit populární hudbu, se na tuto vlnu v polovině šedesátých let přizpůsobila, o čemž jednoznačně vypovídá název alba Then Was Then – Now Is Now! anebo potom deska samotná – Is That All There Is? (1969), která jí svou eponymní skladbou pomohla ke své první a de facto jediné ceně Grammy, bez ohledu na fakt, že se jedná o její nejprodávanější kousek vůbec. Konec této éry znamená rok 1972, kdy Lee zatroubila návrat ke kořenům s jejím u Capitolu pos­ledním Norma Deloris Egstorm From Jamestwon, North Dakota.

Nemoc

Není žádným tajemstvím, že Lee za svá úchvatná vystoupení platila daň. Po opakovaném zápalu plic se jí obtížně dýchalo a v šatně jako nezbytný součást výbavy byl umisťován respirátor s kyslíkem. Začátkem šedesátých let tudíž redukovala počet koncertů a účastí na různých akcích, kde bylo žádáno jejího zpěvu, přesto zpívat naživo nepřestávala, ač se to někdy neobešlo bez kolečkového křesla. Zároveň se začaly objevovat i psychické problémy, a to když se z perfekcionismu vyklubal tušený workoholismus. S příchodem osmdesátých let se nakonec Lee rozhodla/byla nucena ukončit svou kariéru, nicméně stihla ještě jednou zazářit, když v roce 1988 potěšila Music Masters elpíčkem Sings The Blues. Kritika ještě mohla přimhouřit oko nad jejím posledním počinem Moments Like This, protože instrumentální část byla jak dobře napsána, tak zahrána, ale všichni už věděli, že zpěvačka dávno ztratila svůj hlas. Už tak nepříliš dobrý zdravotní stav zhoršila v roce 1998 mozková mrtvice a o čtyři roky později, 21. ledna 2002, nakonec jednaosmdesátiletá Peggy Lee podlehla smrti ve svém domě v Bel Air následkem srdečního infarktu, zkomplikovaným problémy s cukrovkou, jíž trpěla stejně jako její máma.

Peggy Lee, v roce 1995 oceněná cenou Grammy za celoživotní dílo, se během svého vyčerpávajícího života stihla zapsat do historie lidstva tak výrazně jako jen málokterá zpěvačka. Po těžkém dětství byla zbavena veškerých iluzích o životě, a tak dobře věděla, že k úspěchu vede pouze cesta dřiny a cílevědomé práce. Ačkoli si jí svět vybaví především coby zpěvačku, která svým minimalistickým pojetím dokázala zaujmout i ve věku, kdy její kolegyně jsou dávno za zenitem, Peggy Lee nebyla pouze zpěvačkou, ale také velmi talentovanou skladatelkou. Konkrétně svou verzi písně Fever, postavenou na magickém zvuku kontrabasu a luskání prsty, vymyslela ona sama a ještě řadu dalších, a to přesto, že jí ne vždy bylo autorství uznáno. Nesmlouvavá Lee v takovém případě příliš neváhala a třeba takovou společnost Disney, jež prodávala Lady and the Tramp na kazetách, aniž by ji napadlo přiřknout část zisku i autorce textů i hlasů čtyř postav. Peggy Lee byla a dodnes je legendou populární hudby.

Peggy Lee
Peggy Lee – Fever
Peggy Lee – Is That All There Is
Peggy Lee – Manana

Tagy: Peggy Lee, Fever, Is That All There Is, Benny Goodman, Pete Kelly's Blues, Lover, Manana, Peg Lee

Rubrika: Profily, 29. června 2008, Ravenak

Fotka ke článku Peggy Lee: Královnu jazzu i populární hudby nikdo nezastavil! / Profil
Fotka ke článku Peggy Lee: Královnu jazzu i populární hudby nikdo nezastavil! / Profil
Fotka ke článku Peggy Lee: Královnu jazzu i populární hudby nikdo nezastavil! / Profil
Fotka ke článku Peggy Lee: Královnu jazzu i populární hudby nikdo nezastavil! / Profil
Fotka ke článku Peggy Lee: Královnu jazzu i populární hudby nikdo nezastavil! / Profil
Fotka ke článku Peggy Lee: Královnu jazzu i populární hudby nikdo nezastavil! / Profil
Fotka ke článku Peggy Lee: Královnu jazzu i populární hudby nikdo nezastavil! / Profil
Fotka ke článku Peggy Lee: Královnu jazzu i populární hudby nikdo nezastavil! / Profil
Fotka ke článku Peggy Lee: Královnu jazzu i populární hudby nikdo nezastavil! / Profil


Komentáře

21.41 - 29. června 2008

k prvnimu odstavci  

yes, internet by potreboval iq check jako nikdy predtim. A nebo nejakou ultra tezkou verzi captcha)) Jinak cool clanek, vede v poctu znaku v rss ctecce ,)


18.17 - 12. září 2008

 

Děkuji za moc pěkný a ucelenýá přehled. Moc jste mě potěšil. Ještě jednou děkuju. A.N.


Redakce neodpovídá a nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů.
Redakce si dále vyhrazuje právo mazat příspěvky a to zejména ty jejichž obsah nebude věcný, k tématu, bude obsahovat vulgární výrazy, poškozující jakýmkoli způsobem redakci, či její členy.

Reklama zde

Reklama