METANCITY – nejen Hip hop

Joe Zawinul: The Grand Old Man of Electronic World Jazz Fusion / Profil

S mírným zpožděním vám konečně přinášíme životopis umělce, výborného klávesáka, talentovaného skladatele a vnímavého kapelníka Joe Zawinula, který zemřel v rodné Vídni po několika týdnech hospitalizace v úterý 11. září na zvláštní druh rakoviny kůže. Zdravotní pětasedmdesáti­letého Zawinula se prudce zhoršil začátkem srpna tohoto roku, a to přesně týden nato, kdy zemřela jeho manželka Maxine, s níž byl oddán celých čtyřiačtyřicet let. Jestli právě tohle byl ten důvod, kvůli němuž se Zawinulova nemoc začala otevřeně projevovat a jeho stav komplikovat, si můžeme jen domýšlet. Pravdou ale zůstává, že se tato neblahá událost na jindy vždy veselém a optimistickém Zawinulovi podepsala. Jak také jinak.

Joe Zawinul zůstával hudebně činný po celý svůj život, a během těch několika desítek let, kdy sjezdil celý svět a ukazoval lidem, že nejen v muzice lze spojovat různé kulturní vlivy. Jako jeden z prvních začal koketovat s dnes velmi populární world music, jak taky ne, když v jeho žilách proudila krev různých národností – slovanské, maďarské a romské. Svět na něj bude vzpomínat jak na skladatele, který mu dal desky jako In a Silent Way, Bitches Brew, Heavy Weather či Black Market a kompozice typu Mercy, Mercy, Mercy, Walk Tall nebo Birdland, tak na muzikanta, který se nebál používat elektronických nástrojů a který si svým umem vysloužil rovných třicet ocenění pro nejlepšího ve svém oboru u kritiky časopisu Down Beat. Jeho největší přínos však spočívá v netradičním myšlení, kterým vládl, ve skutečnosti, že jako jeden z mála a jeden z prvních Evropanů dokázal ovlivnit hudbu celosvětově.

Hey Joe, don’t play with that billiard!

Když přišel Josef Erich Zawinul na svět, svět se zrovna řítil do hrůz druhé světové války. Narodil se 7. července 1932 v jedné z vídeňských chudinských čtvrtí do rodiny, která měla k hudbě velmi blízko. Máma uměla zpívat, zatímco táta hrál obstojně na harmoniku. Doba spokojenému životu nepřála. A když Josefův bratr – dvojče, zemřel ve čtyřech letech na zápal plic, začal se Joe seznamovat s krutostí tehdejších časů. „Neměli jsme co jíst. Nebyly boty, nebylo jídlo,“ uvedl v jednom rozhovoru při vzpomínce na své mládí v zemi, kterou přesto všude chválil. Hudební talent se u něj projevil již v raném věku, kdy bavil své okolí hrou na akordeon. A byla to právě hudba, která mu pomohla vyrovnat se s válečnou Vídní. Jako sedmiletý získal klasické hudební vzdělání ve hře na klavír na vídeňské konzervatoři, a již tou dobou hrál na svou tahací harmoniku s místními kapelami. Jazz objevil o několik let později, kdy se už válka chýlila ke svému konci a společně s úspěchy spojeneckých armád se do evropských zemí začala šířit americká populární hudba.

A pokud ho už tehdy lákalo něco víc, než se živit jako profesionální muzikant, bylo to právě různé experimentování se zvukem a jeho podobami. Jedna historka říká, že první takový pokus učinil s plátnem ze starého billiardového stolu. Během následujících let se vypracoval mezi nejuznávanější muzikanty na vznikající rakouské scéně. V roce 1952 například hrál krátce s Hansem Kollerem, jenž byl tehdy považován za nejlepšího rakouského saxofonistu. V knize Briana Glassera In a Silent Way: A Portrait of Joe Zawinul je možno nalézt pasáž z tohoto období, kdy Joe byl tak lačný po hraní s obdivovanými afroamerickými muzikanty, že když si z něj jeho kolegové z kapely vystřelili a zfalšovali nabídku hraní s Ellou Fitzgerald, která měla přijet na turné po Evropě, měl své věci sbalené během několika minut. Naproti tomu, když skutečně přišla vytoužená nabídka od Clarka Terryho, Joe to považoval za další fórek a raději se věnoval spolupráci s místními studiovými kapelami.

Joe goes west!

Zásadní změna pro Zawinulovu kariéru přišla koncem padesátých let, kdy se mu podařilo získat stipendium na prestižní bostonské Berklee College of Music. Legenda praví, že jen týden nato mu bylo jeho učitelem doporučeno, aby se vydal na profesionální dráhu. Zawinul, prošlý mnoha soubory a studiem na konzervatoři, zkrátka již vše podstatné obsáhl, byl jako pečlivě nalinkovaný list papíru, na který se má začít psát zlatým písmem. Několik týdnů nato už měl Joe stálé angažmá u trumpetisty Maynarda Fergusona, v jehož kapele se setkal se svým pozdějším kolegou a po zbytek života blízkým přítelem, saxofonistou Waynem Shorterem. Místo mu posléze nabízel i sám Miles Davis, nicméně Joe překvapivě odmítl. „Líbilo se mu, jak hraju. Přišel a nabídl mi spolupráci, jenomže já řekl, že ne, že ještě nenastal ten správný čas. Byl jsem v Americe teprve půlroku a nechtěl jsem nic uspěchat. Milese to trochu uzemnilo, ale respektoval to, a tak se z nás stali přátelé,“ popisuje situaci sám Zawinul. Ten u Fergusona nakonec pobyl osm měsíců, po nichž následovala krátká epizoda v souboru trombonisty Slidea Hamptona a poté doprovázení legendární zpěvačky Dinah Washington.

Quintet Cannonballa Adderleyho sice v roce 1961 nepatřil mezi nejúspěšnější jazzová tělesa, přesto když jeho šéf nabídl Zawinulovi místo klavíristy, nedočkavý klavírista dlouho neotálel, nabídku přijal, a protože mu tento stále více a více s funkem, soulem a bluesem koketující soubor plně vyhovoval, zůstal s ním devět let. Ukázalo se, že rakouský muzikant má větší cit pro jazz než kdejaký americký černoch, a zatímco zodpovědně doprovázel Adderleyho a místy na sebe strhával pozornost díky svému improvizačnímu umu, začal se projevovat i jako zručný a schopný skladatel. Největší hit quintetu, Grammy oceněná píseň Mercy, Mercy, Mercy byla – stejně tak jako jiné výborné skladby jako Walk Tall nebo Country Preacher – napsána právě jím. Devět let je dost dlouhá doba a Zawinul se dál hudebně vyvíjel. Původně hard bopový hráč začal tíhnout k populárnějšímu R&B a jako jeden z prvních začal společně se souborem používat elektronické nástroje. Jeho talent mu v polovině šedesátých let pomohl ke smlouvě s Atlantic Records, u nichž vydal dvě na svou dobu velmi experimentální počiny The Rise and Fall of the Third Stream a Money in the Pocket, a především ke spolupráci s rovněž elektrifikovaným panem Jazz fusion, s Milesem Davisem, z níž mimo jiné vzešly jedny z nejlepších desek jazzové historie – In a Silent Way (1969) a Biches Brew (1970). Mimochodem, jejich vydání zaštítila společnost Columbia, u které Zawinul zůstal.

Weather Report

Jaká vlastně byla jedna z nejlepších skupin jazzové historie? Vizionářská, průkopnická nebo osobitá? Nebo všechno dohromady? Když v roce 1970 zakládali dva bývalí Davisovi spoluhráči svou novou kapelu, patrně nikdo z nich netušil, že zároveň začíná jejich nejslavnější období. Weather Report měl cestu vyšlapanou Davisovou fúzí, nicméně bylo to právě toto jméno, které tento žánr rozvinulo do standardní podoby jazz-rocku a následně zpopularizovalo v Americe takzvanou world music. Během patnáctileté existence souboru prošlo jeho řadami mnoho široce uznávaných muzikantů. Z původní sestavy WR, jíž tvořil ZawinulWaynem Shorterem, basistou českého původu Miroslavem Vitoušem, americkým bubeníkem s francouzskými a indiánskými kořeny Alphonse Mouzonem a brazilským perkusistou Airto Moreirou, zůstávali jen prvně dva jmenovaní. První počiny Weather Report lze ještě považovat jako akustické. To revoluční spočívalo v něčem jiném. Dosud byla většina jazzových skladeb založena na principu kapely, kde na sebe strhával pozornost pouze sólista, zatímco ho zbytek doprovázel. WR na to šli jinak. Tato multikulturní, respektive multižánrová skupina měla sólistu v každém členovi.

První stejnojmenné album vyšlo v roce 1971 a prestižní magazín Down Beat jej ohodnotil jako album roku. A ačkoliv i následující desky získaly velmi pozitivní ohlasy, významná změna ve zvuku kapely se udála v roce 1974, kdy vyšel velmi ceněný, s elektronikou bláznivě experimentující Mysterious Traveller, na němž nový basák WR Alphonso Johnson poprvé užívá v jejich nahrávkách elektrickou baskytaru. Ta se stala důležitým znakem tvorby WR, což jen utvrdil příchod Jaco Pastoriouse, nejlepšího basáka, který kdy žil. „Přišel za mnou po koncertu s tím, že se mu to líbilo, ale že čekal víc. Chvíli jsme se o tom bavili a pak z něj vypadlo, že by se mnou rád hrál, protože je nejlepší basák na světě. Neměl jsem zrovna nejlepší náladu, opravdu mě rozčílil, tak jsem mu řekl, ať mi zmizí z očí,“ popisoval v jednom rozhovoru Zawinul jejich seznámení. Pastorious se ale odradit nenechal. Na druhý den dorazil přímo do hotelu, kde Zawinul bydlel, dal překvapené již tehdy legendě poslechnout pár svých nahrávek, a když se Johnson nechal slyšet, že si chce založit svou vlastní kapelu, jeho místo připadlo konečně mladému Jacovi.

Už na jejich prvním společném albu Black Market jde znát posun, který přišel společně s ním. To však nebylo nic ve srovnání s úspěchem, kterého dosáhli s jejich dalším počinem Heavy Weather v roce 1977. Nejenže se jim podařilo znovu zabodovat u jazzu náklonné veřejnosti, oni to se skladbou Birdland, jež se stala posléze jazzovým standardem, dokonce dotáhli až do pop hitparády. Heavy Weather se stal jejich nejprodávanější a nejoblíbenější deskou zároveň. A Down Beat měl opět o albu roku jasno. A když pak začal hrát Pastorious s původně folkovou zpěvačkou Joni Mitchell, přibral si na pomoc další členy WR, což je vyneslo do celosvětového povědomí. Nutno podotknout, že Zawinul na žádné desce Mitchell neparticipoval. Šok, asi takhle nejvýstižněji lze pojmenovat to, co následovalo po další desce Mr. Gone z roku 1978. Tento vysoce experimentální kus totiž Down Beat častoval nejnižším možným hodnocením. WR se sice bránili, ale je fakt, že ani většina fanoušků si k Mr. Gone nenašla cestu. Reputaci se jim nicméně podařilo napravit ani ne rok nato s dvojalbem 8:30. To svou výbornou kombinací živých a studiových nahrávek dokonce kapele přineslo jejich první a jedinou cenu Grammy, a to v kategorii Nejlepší výkon jazz fusion.

Zawinul Syndicate

Během první poloviny osmdesátých let nahráli WR několik povedených desek a odehráli spoustu výborných koncertů v rámci úspěšných turné, nicméně Zawinul se Shorterem pomalu začínali cítit, že se jejich cesty hudby začínají rozcházet. Proto také v roce 1985 ukončili svou spolupráci a tím pádem rozpustili nejlepší, třeba ještě říct, že jeden z nejdéle trvajících jazzrockových souborů. Po rozpadu WR pokračoval Zawinul ve své sólové tvorbě. V roce 1986 vydal za asistence zpěváka Bobbyho McFerrina „syntetizátorovu“ velmi zdařilou desku Di-a-lects, dlouhodobě vystoupoval s „klasickým“ klavíristou Friedrichem Guldou a se souborem, který si říkal Weather Update. Nicméně, Zawinul chtěl stvořit něco zcela speciálního, a tak už nedlouho nato dával dohromady novou skupinu, respektive syndikát. „Když patří k syndikátu, neznamená to, že máš jen nějakou kapelu, syndikát je rodina,“ vysvětloval kreativitou překypující kapelník vznik The Zawinul Syndicate, kde dále hrál kytarista Scott Henderson, basák Abraham Laboriel, bubeník Cornell Rochester a střídavě bezpočet dalších muzikantů. Syndikát debutoval v roce 1988 solidní deskou The Immigrants. Jejich první vystoupení však spíše než návrat žijící legendy připomínalo koncert mladé kapely snažící se prorazit. V USA o ně tedy zájem nikdo moc nejevil, přesto v Evropě se do nich posluchači zamilovali.

A nejen v Evropě. Sám tvůrce afro-popu Salif Keita požádal Zawinula, aby mu produkoval jeho další desku. Amen vyšla v roce 1991 a kromě toho, že se stala jednou z nejlépe prodávaných v Keitově životě, byla rovněž nominována na Grammy. Multietnické složení Syndicate plně vyhovovalo neustále nové vlivy a inspirace vstřebávajícímu Zawinulovi, který se spíše než na domovskou Ameriku začal zaměřovat na celý svět. Nejlépe tuto náladu dokládá album My People z roku 1996, na němž se vedle členů Syndikátu a Keity podílela řada hudebníků z různých kontinentů, živák World Tour z roku 1998, kde se objevil i u nás dobře známý Richard Bona, a v neposlední řadě Faces & Places z roku 2002, kde snad žádný z muzikantů nepochází ze stejné země. Na své vídeňské vzdělání vzpomenul Zawinul svou prvně napsanou symfonií Stories of the Danube, jejíž ztvárnění Českou státní filharmonií vydal v roce 1996 Polygram. Na sklonku života si v rodné Vídni zřídil Zawinul jazzový klub Birdland, kde také nahrál jeden ze svých posledních počinů Vienna Nights s fenomenálním mauritijským basistou Linley Marthem.

Poslední rozloučení, i tak lze brát Zawinulovu poslední desku Brown Sugar, jež vyšla v listopadu loňského roku. Stejně tak jako jeho kolega Miles Davis se Zawinul nikdy nevracel ke své starší tvorbě. Brown Sugar poprvé od roku 1985 vzpomene na In a Silent Way i klasické věci Weather Report, ale v žádném případě se nejedná o nějakou nostalgickou reminiscenci. Pro melancholii zde není místo a Zawinul upravil osvědčené hity do bigbandové podoby. Zawinul neztrácel sílu a invenci do posledních dnů. Brown Sugar se dočkala vysoce pozitivního ohlasu, přičemž ji mnozí titulovali jako jeho nejlepší desku poslední éry. Zawinul zůstával činný do posledních dnů, kdoví, možná bychom se ještě dočkali povedenějších kousků, než jsou In a Silent Way, Weather Report nebo Heavy Weather. Osud však chtěl jinak. Zawinul byl hospitalizován ve vídeňské nemocnici 7. srpna tohoto roku, jediný týden po završeném evropském turné. Následující měsíc se o něj starali lékaři, a když už to vypadalo, že je ze smrtelného nebezpečí definitivně venku, byla mu konstatován vzácný druh rakoviny kůže. Rakovině pak také Joe Zawinul, slavný klavírista, kapelník, skladatel a hudební vizionář, podlehl v ranních hodinách 11. září 2007.

Tagy: Joe Zawinul, Weather Report, Mercy, Mercy, Mercy, Birdland, My People, Vienna Nights, Heavy Weather, Black Market, Pastorious, Wayne Shorter

Rubrika: Profily, 9. října 2007, Ravenak



Komentáře

08.41 - 9. října 2007

 

mysteriozni datum toho 11.září…

Weather Report – Birdland http://www.youtube.com/watch?…


Redakce neodpovídá a nenese žádnou zodpovědnost za obsah komentářů.
Redakce si dále vyhrazuje právo mazat příspěvky a to zejména ty jejichž obsah nebude věcný, k tématu, bude obsahovat vulgární výrazy, poškozující jakýmkoli způsobem redakci, či její členy.

Reklama zde

Reklama